MEDITACE O TRAGÉDII
Zóna zájmu je jeden z dalších filmů, který zpracovává tragédii holocaustu - děsivou kapitolu našich dějin, o které jsme jen stěží neslyšeli. Otázka je tedy jednoduchá. Proč se na tenhle snímek podívat? Není jeden z mnoha? Co nového nám může říct, aniž by se opakoval, nebo jen znovu připomínal již známe příběhy.
Film britského režiséra Jonathana Glazera ale volí překvapivou strategii, za kterou si odnáší Velkou cenu z Cannes a Oscara za nejlepší mezinárodní film. Jde blíže k tématu masového vyvražďování, než kdokoliv předtím. Zóna zájmu nám nabízí pohled do zahrady a domu jedné významné nacistické rodiny. Vrhá nás do každodenní života šéfa koncentračního tábora v Osvětimi. Staví před nás oslavy narozenin, návštěvy přátel, hádky nad stříháním plotu nebo rodinné koupání u jezera. Divné a zvracené! Film se snaží vytvářet z viníků jedné z největších tragédii dějin zcela obyčejné lidi jako jsme my - ostatní.
Přesně to je podstatou filmu. Ačkoli se film nevyhýbá lehce kýčovitým scénám jako jsou záběry na květiny doplněné o křik obětí holocaustu. Je právě kýč a naše jednostranné vnímání ústředním tématem film. Neukazuje nic z toho, co všichni známe z dokumentů na ČT2 nebo hodin dějepisu. Jména, informace, nebo snad přímé utrpení obětí. Nic z toho se nedozvíme ani nevidíme. Film tedy není pro ty, co se chtějí něco poprvé dozvědět. Naopak. Je pro ty, co už viděli, udělali si názor. Zóna zájmu řeší náš pohled na tento tragický příběh dějin. Vyjadřuje k tomu, co již bylo řečeno. Mluví o naší schopnosti vidět i tyto malé součástí obludného sytému jako tragické postavy dějin, které mají své ospravedlnitelné cíle a touhy. Cíle a touhy, které v každodenním životě sdílejí s námi.
Jak rozsoudit, kdo jedná správně?
O traumatu, které provází tuhle tragédii, se v jedné své eseji zmiňuje i Milan Kundera. Připomíná Hegelovu meditaci o opravdové tragédii, která nabízí určité porozumění pro obě strany konfliktu. Hegel si ve svém textu všímá paradoxu v antickém příběhu o Antigoně. Ta touží pohřbít svého provinilého bratra, i když je to proti zákonům. Antigona se proto střetává se svým strýcem Kreonem, panovníkem Théb. Stojí tak proti sobě dva zájmy, dvě pravdy. V jejich případě jsou totiž oba zájmy Kreóntův - veřejný i Antigonin - osobní obhajitelné. Ona má právo naposledy se rozloučit se svým bratrem. A to bez ohledu na okolnosti a nikdo jí ho nemůže vzít! Stejně jako Kreón chápe, že v některých případech se člověk musí vzdát takových osobních tužeb ve prospěch veřejného zájmu, ve prospěch toho, co společnost považuje za správné. V našem případě je veřejný apel známý. Odmítni chování nacistů a už nikdy ho neopakuj. Společenská rozměr je jen těžko zpochybnitelný, přesto individuální rovina každého je komplikovanější. Hegel se nás svou myšlenkou snaží osvobodit od naivní interpretace těchto velkých lidských konfliktů. Klade před nás určitou výzvu. Nepřijmout zjednodušují rámec boje dobra se zlem. A snaží se celý příběh vidět ve světle osobní i společenské tragédie, která nemá jediného a jasného viníka. Chce jej vidět jako dva zájmy, co jdou nevyhnutelně a tragicky proti sobě. To je koneckonců cílem filmu i Hegelovy meditace. Nechce rozsoudit, kdo je správný a kdo ne. Ale pochopit tenhle moment ve své komplikovanosti.
Film nám ukazuje, co sdílíme. Nejsme černobílý. Postavy i jejich skutečné předobrazy nejsou vedeny touhou dělat špatná rozhodnutí. Jejich přesvědčení, osobní pravdy jsou samy o sobě stejně ospravedlnitelné jako ty naše. Postavy milují své děti, chtějí jim zajistit dobrou budoucnost, chtějí mít krásné bydlení, být významní mezi lidmi, které znají a v zemi, kde se narodili. A my se musíme ptát, jestli jsou v tomto ohledu tak jiní, než my? A jestli bychom se opravdu mohli zachovat jinak?
Kundera si myslel, že nás smysl pro pochopení této situace opustil. Glazer je však ten, kdo nám ho svým konceptem navrací. Neukazuje žádné oběti, neutápí nás v patetičnosti politické zodpovědnosti. Jen nás svými klidnými scénami nenechá pohltit nenávistí ke strůjcům tragédie. Jelikož touha odsoudit a trestat je silná. Bezpochyby. A stále nás provází. A film rozhodně není obhajobou viníků tragédii, ale jen dalším krokem k porozumění jejich roli ve velké lidské tragédii. Možná stále toužíme najít a potrestat i posledního eichmana v Jižní Americe, nebo kohokoliv dalšího, kdo myšlenky nacismu ještě pořád oživuje, jsme však stále součástí stejného problému. Obětí jednostranné perspektivy.
K problému trestu Zóna zájmu nabízí jednu zajímavou otázku. Jestli bychom tím potrestaným nebyli v jistém smyslu i my? Jestli by opravdovým trestem nebylo, kdybychom tuhle schopnost - hlouběji porozumět jednotlivým postavám tragického příběhu - znovu nenašli?
