Festivalový hit loňského léta Aftersun je od konce letošního května k vidění i v českých kinech a stále je neopouští, po právu. Vypráví o zdánlivě obyčejné – vleklé a pohodové letní dovolené takřka dospívající Sophie a jejího takřka už opravdu dospělého táty Caluma kdysi v devadesátkách, kdesi v resortu na tureckém pobřeží.
I když, nevypráví jen o ní. Hned první záběr z hotelového pokoje, pořízený amatérskou digitální kamerou v Sophiině ruce, svými matnými odlesky voyerské siluety a pozastavením právě před vyvrcholením zachycené situace prozrazuje zarámování nejen dějové, ale především pocitové – dovolená bude odteď ohlédnutím, vzpomínkou. Nostalgie je nastolena.
Nicméně, kdyby šlo prostě o procítěné ohlédnutí, bylo by to jednoduché. A i kdyby šlo o ohlédnutí o to těžší, že zpětně zakalené ztrátou, bylo by to stále jednoduché. Pohled, který nás tou vzpomínkou provází, proto nemůže patřit pouze Sophie.
Ani výlučně Calumovi. První večer v hotelovém pokoji, v jednom dlouhém záběru vidíme oba pospolu, a přesto – dělí je propastná, vybíravou ostrostí zdůrazněná hloubka prostoru. Ona už spí, on kouří a dělá k tomu „trhlé pohyby“. Dělí je sice průhledné, nicméně zavřené dveře balkónu. Jen o malinko později ale z lehátka pronesená poznámka o nebi, pod kterým jsou stejně vždycky spolu, spojuje těch pár záblesků, které zbyly z celého jednoho letního dne. Ty jeden po druhém přecházejí a namísto dramatických zvratů přinášejí právě taková malá přiblížení a oddálení, jejichž drobné poryvy na sebe strhávají celou váhu divákovy pozornosti.
Krom toho ale přinášejí i chvíle, kdy se protagonisté rozdělí. A ty mnohem víc, než samotnou skutečnost rozdělení dávají pocítit, jak daleko jsou si Calum a Sophie coby dva lidé v různých životních etapách, coby dva lidé, pro které vyvstávají naprosto rozdílné otázky. Sophie ze všech možných úhlů nakukuje do světa dospívání. Zato Calum se po večerech dojímá nahrávkami právě uplynulých dní. A plive na svůj odraz v zrcadle, když mu Sophie nepříjemně mluví z duše, aniž by to sama věděla. Spíš jen tušila.
Především ale nevíme my, i přes stále se nabalující náznaky všeho toho, co Caluma a Sophie rozdělilo už dávno. Nevíme, co přesně Caluma tíží, i když jsme si jistí, že něco tam je. A pokud máme přijmout blízkost i odloučenost obou postav jako souběžný a permanentní stav, který je zneklidňující už sám o sobě, navíc proměňující svou škálu s rytmem dní, chtěli bychom vědět. Pokud máme hmatatelně soucítit, přáli bychom si poodhalit příčinu či snad viníka nebo viníky všeho toho smutku, kterým je to léto napuštěné.
Ano, k ujištění se alespoň o atmosféře ztráty lze sáhnout k vlastní minulosti režisérky. A nedá se popřít, že film sám takovou atmosféru silně navnazuje. K dořečenosti, jednoznačnosti faktického stavu věcí má ale hodně daleko, tak jako motivy hlavních postav, tak jako drobné posuny jejich vztahu. Nedořečenost jistě vybízí k propojení jejich prožitků se svými vlastními, což v sobě nese velkou sílu.
A přesto nám film své hrdiny tak často ukazuje jako pouhé stíny nebo odlesky skel a televizních obrazovek nejen ve chvílích, kdy se jeden druhému vzdalují, ale i tehdy, když jsou si úplně nejblíž. A my je sice často smíme vidět, když jsou sami, někdy si k nám ale naopak sedají společně zády nebo promlouvají ze vzdáleného plováku uprostřed hladiny. V tomhle smyslu se mění nejen vzdálenost jich samých, ale také náš odstup. Snad palčivost a tíže oné letní melancholie tkví především v tom, že toho o ní nikdy nezjistíme zdaleka tolik, kolik bychom chtěli. Snad se dá nejsilněji pocítit právě jen jako neúplná, nejistá a cizí – možná bychom měli prožít příběh Caluma a Sophie především jako jejich příběh, přijmout je jako dva věčné tajnůstkáře, sedící k nám zády.
