Život je jen zpomalované umírání, které provází neustále utrpení, myslí si nejen Arthur Schopenhauer. Jakékoliv naše touhy, malé, velké cíle, cokoliv, co chceme, nevyhnutelně spojuje setrvávající strádání. Neustále se tak dostáváme do skličující spirály stále stejného problému – nikdy nekončící bolesti z nedosažení toho, co si přejeme.
Odpovědí na beznadějný výhled našich životů je nový film jiného německého génia - Wima Wenderse - Dokonalé dny. Ráno vstát, usmát se na slunce a spokojeně vyrazit umývat záchodky: překvapivě idylická představa uklízeče v japonském hlavním městě, který po celém dni práce usíná s úsměvem na tváři. Příběh, kterému spíše chceme věřit, než opravdu věříme, zobrazuje maličkosti, každodenní radosti jako finální cíl našeho života. Je jakousi podivně spirituální cestou ke štěstí v naprosto obyčejném životě na úplném dně společenského žebříčku.
Dokonalé dny až dokumentárně zachycují neustále se opakující leštění zrcadel a vyměňování toaleťáků. A to ve skoro čtvercovém formátu 4:3. Wim Wenders tuto volbu zdůvodňuje jednoduše. Neměl jsem na výběr, jelikož by jinak nebyla vidět podlaha. Je to však i zřejmý odkaz na jeho celoživotní inspiraci, japonského tvůrce Jasudžira Ozua a jeho podobně jemná a klidná melodramata jako Tokyo Story (1953), nebo Dobrý den (1959). Filmy s podobnou absencí dramatického příběhu ale výrazným citem pro detail osudů jednotlivých postav. Japonsko-německé scenáristé duo Takasaki-Wenders do svého příběhu jednoho japonského operátora podlah téměř nevkládá dialogy. Hlavní postavu Hirajamu vidíme pouze jednat. Tiše procházet svým životem. Proč?
Odpověď by mohla být právě v Schopenhauerovi. Ten si dokázal představit jen dvě cesty ze spirály utrpení a obě předpokládaly nesamozřejmé činy. Jednou z nich byla cesta jogína. Život v absolutní askezi, kdy se vzdáváme všech našich potřeb. Povznášíme se nad kauzalitu prostoru a času. Druhou cestou, mnohem zajímavější, je cesta génia. Být umělcem, nebo se vydat za jeho příkladem. Dojít k osvobození od vůle prostřednictvím estetické kontemplace. Jinak řečeno, přestat hledět na svět okolo praktickým způsobem. A jestli připustíme, že Wendersův nejznámější film Nebe nad Berlínem (Wings of Desire, 1987) prozkoumává první cestu – povznesení se mimo tento svět tužeb, jsou Dokonalé dny spíše druhou cestou, kdy se necháváme unést příkladem umělecké tvorby.
Geniální postava Hirajama ztvárněná Kodžiem Jakušoem, za kterou si odnesl hereckou cenu z Cannes, prožívá veškerou svou radost v obklíčení vlastní nebo cizí umělecké aktivity. Každý předmět, každá událost jeho života je pro něj rituálem, který provádí bez jakéhokoliv náznaku hořkosti. Každý jeden den se zvláštním klidem v srdci zalévá a buduje svou malou zahradu. Odpoledne si vybírá knihy z antikvariátů, které si pak po nocích pročítá. Nosí si s sebou svůj analog a během obědové pauzy snímá každý pro něj zajímavý obraz přírody. A přitom se celou dobu nechává unášet hudbou psychedelic rocku jako je třeba Perfect Day Lou Reeda. Aniž by se sám jen náznakem zabýval otázkou proč. Stejně jako pro Schopenhauera je to pro něj na jeho cestě za štěstím nedůležité. Když se ho jeho neteř zeptá, kdy pojedou na kolech až k blízkému oceánu, odpoví příště. Ale kdy je příště? Dožaduje se neteř odpovědi. Příště je příště. Teď je teď. Jedna z nejdelších promluv Hirajami. Jeho odpovědi nejsou komplikované, nemusí být. Nebrání mu najít vnitřní klid a rovnováhu. Možná můžeme považovat tuto postavu a její osud za naivní, jednoduchou nebo snad až hloupou. V podání Wima Wenderse jde ale o velmi působivou až podmanivou představu.
