NA CESTÁCH ZAPOMENUTOU SPOLEČNOSTÍ
Režisérka a scenáristka Chloé Zhao původem z Pekingu, je ve své tvorbě fascinována životním stylem na americkém venkově. Její celovečerní debut Songs My Brothers Taught Me (2015) i navazující Jezdec (2017) odhalují osudy traumatizovaných duší, které touží po zotavení z nešťastných událostí jejich životů. To samé lze přivlastnit i letošnímu vítězi Zlatého lva na Benátském filmovém festivale. Země nomádů, v níž nás provází Frances McDormand co by ovdovělá Fern žijící kočovným životem, je věrným portrétem nomádské kultury inspirovaným knihou od Jessicy Bruder.
Fern je fiktivní postava zasazena do velmi skutečného prostředí. V úvodních titulcích jsme informováni, že společnost USG Corporation je nucena zavřít svou továrnu, na které je nevadské městečko Empire závislé. Se zánikem závodu zaniká i samotné město, včetně svého poštovního směrovacího čísla. Fern tak se vydává na cestu ve své oprýskané dodávce, kterou trefně nazývá Vanguard. Svou hlavu skládá na místech, kde je zrovna potřeba. Během vánoční sezóny expanduje zásilky v Amazonu, v létě se přesidluje do národního parku Badlands v Jižní Dakotě, kde pomáhá udržovat chod kempu. Když přichází období sklizně brambor odjíždí na orná pole a v mezidobí umývá nádobí v historickém dineru Wall Drug nedaleko památníku Mount Rushmore.
Na svých cestách se Fern setkává s mnoha nomády se stejným životním stylem. Někteří jsou do tohoto života vtaženi nedobrovolně, jiní nachází zalíbení ve volnosti a svobodě, kterou jim život na cestách přináší. Jedním z nich je Dave (David Strathairn), který nachází ve Fern zalíbení. David Strathairn s Frances McDormand jsou jediná dvojice herců, kterou můžeme ve filmu spatřit. Stejně jako u svých předchozích filmů, i zde Chloé Zhao sází na neherce, jejichž skutečné osudy pečlivě implementuje a prolíná se smyšleným příběhem Fern. Jejich výpovědi a zkušenosti dodávají filmu upřímnost a na rozdíl od oblíbeného Útěku do divočiny (2007) vykresluje reálné charaktery. Herecký výkon McDormand je natolik bravurní, že by jej většina diváků pravděpodobně nedokázala od skutečných postav odlišit.
Země nomádů vypráví příběhy přehlížené společnosti, jejíž hodnoty jsou neslučitelné s okolním kapitalistickým světem. Zhao přesto nechává interpretaci kontrastu těchto hodnot s Ferniným životním stylem na samotném publiku a zaměřuje se především na autentický obraz novodobých kočovníků, jeho strastí i krásy. Vezme nás na cestu dechberoucími scenériemi amerického venkova, na které znovuobjevujeme jeho dávno zašlé kouzlo. Malebná krajina plná pískovcových úskalí zachycena kamerou Joshui Jamese Richardse v kombinaci s hudbou Ludovica Einaudiho vytváří přívětivě poetickou atmosféru.
Jako protiklad lehce romantizovaných scén pozorujeme Fern, jak ze svého těla smývá špínu po celodenní práci na poli a ulehá do svého promrzlého vozu. Tiché chvíle, kdy její prací vyčerpaná maličkost leží vedle několikatunové hordy sklizených brambor, ukazují daň, kterou za svou volnost platí. „Uvidíme se na cestě“, loučí se s postavami, které střetává. V jejím světě nikdy nic nekončí, vždy je tu možnost opětovného shledání. Fern zprvu působí jako ztracená duše hledající své místo, ale po čase, který s ní strávíme je jasné, že své místo již dávno našla.
