ROMANTICKÁ KOMEDIE, KTERÉ NECHYBÍ SRDCE ANI MOZEK
Režijní i herecká kariéra Marie Schrader sahá až do 90. let. O její cestě přes divadelní herectví až k režii si můžete přečíst v našem článku rubriky V režii žen, který jsme jí věnovali v období po uvedení její novinky Miluj svého robota (Ich bin dein Mensch) v hlavní soutěžní sekci letošního ročníku festivalu Berlinale. Širšímu diváctvu se Maria Schrader představila v roce 2020 prostřednictvím úspěšného čtyřdílného dramatického seriálu z prostředí newyorské ultraortodoxní židovské komunity Neortodoxní (Unorthodox). Na její další krok v kariéře se tak upínaly zraky nejen kritiků, ale i diváků.
A Maria Schrader se rozhodla filmový svět překvapit, když si pro svůj další celovečerní snímek vybrala volnou adaptaci povídky Emmy Braslavsky a nevšedním způsobem zkombinovat sci-fi žánr s romantickou komedií. Hlavní hrdinku Almu (Maren Eggert), úspěšnou vědkyni v proslulém berlínském Pergamonském muzeu, nechala zapojit do experimentu obnášejícím třítýdenní soužití s humanoidním robotem. A ne tak ledajakým. Robot Tom je navržen tak, aby uspokojil všechny Alminy potřeby. Je nakalibrován na míru její osobnosti chováním i vzhledem. Odůvodněná je tak i jeho němčina s anglickým přízvukem (kterou překvapivě dokonale vládne Dan Stevens), protože Alma „má ráda exotiku, ale ne moc exotickou“.
Alma souhlasí se zapojením do experimentu se skepsí a nevrlostí sobě vlastní, jen aby dostala slíbené peníze na svůj milovaný výzkum, který je pro ni vším. A protože je vědkyně stojící pevně nohama na zemi, tak i podle toho vypadá první seznámení s Tomem zprostředkované pracovnicí výzkumu v podání Sandry Hüller. Alma otestuje jeho znalosti a emoční hranice. Ke svému novému spolubydlícímu přistupuje chladně a s odstupem jako ke stroji, což mu dá jasně najevo, když ho místo své ložnice ubytuje v komoře společně s vysavačem. Od toho momentu Maria Schrader rozehrává hru balancující na hraně romantiky a filozofování. Žánr sci-fi opouštíme po jedné scéně s hologramy v úvodu, aby se nám do konce filmu připomínal jen existencí robota Toma a jemu podobných na scéně.
Film nenuceným způsobem divákům podsouvá kritiku současné moderní společnosti a nechá nás přemýšlet nad etikou a humanismem, a to nejen, když se Almy pohled na Toma zlomí a ona ho začne vnímat více jako společníka a přítele. Film naráží i na vztahy v současném digitálním světě, osamělost a stárnutí, když sledujeme Almu při každotýdenní návštěvě svého nemocného otce. Z toho výčtu by se zdálo, že si toho snímek Miluj svého robota bere tématicky i žánrově na bedra příliš, ale výsledek vůbec nepůsobí nekonzistentně, moralisticky, těžkopádně. Neztrácí ani tempo a nad divákem rozhodně během filmu nevisí pomyslný zdvižený výchovný ukazováček.
Pokud bychom chtěli srovnávat, tak nás jistě napadne paralela s filmy kladoucími si podobné otázky, jako například Ona (Her, 2013) Spikea Jonze nebo Blade Runner (1982) Ridleyho Scotta. Miluj svého robota ale v tomto směru vyznívá o poznání optimističtěji. Není to jen inteligentním humorem a naprosto odzbrojujícím Danem Stevensem v roli robota Toma, kterého by chtěl mít na konci filmu doma snad každý, ale i nadhledem, který si film celou stopáž udržuje, aniž by podkopával nohy sám sobě. Maren Eggert, která za svou roli Almy získala Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon na festivalu Berlinale, je komplexním živoucím ztělesněním moderní ženy tak, jak ji známe z každodenního života, a ne těch, které nám podsouvají šablonovité romantické filmy.
