PRÁZDNÉ SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
Od posledního, pro některé kritiky i diváky šokujícího, filmu O těle a duši, který získal v roce 2017 na Berlinale Zlatého medvěda za nejlepší film uplynuly pouhé 4 roky. Adaptaci knihy maďarského romanopisce Milána Fusta Miloval jsem svou ženu (která vyšla i v češtině) z roku 1942 plánovala ale maďarská režisérka Ildikó Enyedi natočit už dlouhých 10 let. Jak se podařilo přenést atmosféru předlohy a sžíravý vnitřní boj hlavního hrdiny s žárlivostí vůči své ženě na filmové plátno měli nejdříve možnost posoudit kritici a diváci v rámci hlavní soutěže letošního ročníku festivalu v Cannes. K nám se snímek dostal nejprve v rámci přehlídky Be2Can, aby současně 7. října zamířil do českých kin.
Zkušený kapitán Jacob Störr (Gijs Naber) žije svou každodenní rutinu na palubě nákladní lodi společně se svou sehranou posádkou. Požitek z nekonečnosti oceánu a klidu, který jeho práce přináší kazí jen pravidelně se ozývající bolest žaludku. Tu se rozhodne zahnat radou lodního kuchaře – oženit se. Když tento nápad tlumočí svému známému v jedné lepší kavárně na pevnině padne nápad, že si vezme klidně ženu, která od toho okamžiku vejde jako první do místnosti. Tak Jacob potkává svou budoucí manželku, oslňující a krásnou Lizzy (Léa Seydoux). Že jejich soužití nebude úplně jednoduché je jasné od samého počátku z jejich rozdílných povah. Lizzy má ráda život a společnost, kterou si dopřává i během manželovy dlouhé pracovní absence na moři, což v něm samozřejmě probouzí představivost, která jde ruku v ruce s narůstající žárlivostí. Tou nemučí postupně jen sám sebe a svou ženu, ale i diváky, kteří se s ním během tříhodinové stopáže postupně začnou motat v začarovaném kruhu a přešlapovat na místě.
Stejně jako kapitán snící při dlouhém pobytu na pevnině o otevřeném oceánu a dřívější prosté rutině, sní i diváci o dynamice a estetice první hodiny filmu, která se jak mávnutím kouzelného proutku mění po přestěhování manželského páru z Paříže do Hamburk. A současně přichází i o rozptýlení postavou hlavního soka v lásce Dedina v podání (i bez typických kudrn) charismatického Louise Garrela, který zmizí z plátna ještě dřív než stihne více rozehrát svůj šarm, sarkasmus a intriky.
Režisérce se postupně přestává dařit divákovi přiblížit pohnutky a chování hlavního hrdiny. Dějové odbočky nás od něj ještě víc odcizují. Snímek tak nefunguje ani jako prostý záznam několikaletého manželství, ani jako zachycení rozkladu duše jednoho z aktérů. I přes velkorysost stopáže se nedostaneme žádné z postav pod kůži a film nám nedokáže předat žádné emoce, kromě frustrace a tápání kam se vlastně snímek bude zbytek času ubírat. Něco co se režisérce s přehledem povedlo v daleko komplikovanějším snímku O těle a duši, kde se postavy setkávají ve vlastních snech i v realitě, kde jedna z nich trpí handicapem fyzických a druhá psychickým. Bohužel stejně tak chybí lepší práce s prostředím a kostýmy, kterých by se mohl divák v nevýrazných monotónních pasážích příběhu chytnout. Když tak v průběhu filmu zazní věta „Nevím proč s tebou stále jsem“ cítí se divák přistižen, protože jeho zájem o film už od víc jak poloviny zachraňuje pouze Léa Seydoux, která dokonale ovládla roli koketní a tajemné (více se o její postavě totiž nedozvíme) Lizzy, ze které nemůžeme spustit oči stejně jako její manžel Jacob. Závěrečný zvrat pak už víc než překvapení věstí úlevu nad blížícím se koncem.
