• Lukáš Bejček

MEMORIA

„HLOUBKA KLAMU“ APICHATPONGA WEERASETHAKULA


Thajský režisér Apichatpong Weerasethakul vybočující z většiny proudů současné kinematografie staví své filmy na dlouhých statických záběrech a lyrické formě vyprávění. Jeho první film odehrávající se mimo rodnou zem – v Kolumbii – začíná hlasitou ránou, která je popsána jako ozvěna betonové koule padající do kovového válce plného mořské vody. Tento zvuk probouzí truchlící Jessicu, ztvárněnou Tildou Swinton, ze spánku. Ta se posléze vydává na cestu za poznáním onoho znepokojivého tónu, který slyší pouze ona.

Tilda Swinton a Juan Pablo Urrego ve filmu Memoria (2021), foto: NEON
Tilda Swinton a Juan Pablo Urrego ve filmu Memoria (2021), foto: NEON

Náhlé a agresivní tóny působí jako velký třesk. Něco abstraktního a nehmatatelného, jejich síla obzvlášť vyniká v kontrastu s tichem, které následuje po odeznění i těch posledních dozvuků. Weerasethakul je filmařem vyžadujícím diváckou trpělivost. Hraje se svým publikem hru, podmaňuje si jej a následně odměňuje nevšedním pohlcujícím zážitkem. S Jessicou se vydáváme na meandrující pouť napříč rušným industriálním prostředím kolumbijského velkoměsta, za jehož hranicemi se rozkládá mlhou zalitá krajina amazonských pralesů. Dlouhotrvající nehybné scény s iluzivním nádechem nutí divácké oko postupně vstřebávat každičký detail.


Ačkoliv hlavním pohonem přímočaré zápletky jsou opakující se hlasité tóny, je to právě následující ticho, které zní nejhlasitěji. V tichu poznáváme jednotlivé charaktery, všímáme si nejdrobnějších mimických pohybů, postupně poznáváme charakter postav. Pokud bychom se snad snažili, o jakési pochopení, o čem Memoria skutečně vypráví, mohli bychom jej nalézt ve dvou stěžejních scénách. Ta první se odehrává ve střižně, zde se Jessica snaží s pomocí zvukaře vytvořit repliku oné hlasité rány. Popisuje zde nepopsatelné, zvuk lze jasně definovat číselnou frekvencí, ale jak jej popsat slovy? To už tak snadné není. Sledování, jak se střihem zvuku, úpravou výšek a dynamického rozsahu snaží zhmotnit abstraktní tón, je jako nahlédnout do zákulisí uměleckého procesu samotného autora.

Tilda Swinton ve filmu Memoria (2021), foto: NEON
Tilda Swinton ve filmu Memoria (2021), foto: NEON

Druhá scéna se odehrává v odlehlé vesnici, kde Jessica potká místního rybáře. Ten vesnici nikdy neopouští, je si vědom existence a fungování okolního světa, ale nemá zájem o to, být jeho součástí. Společně polemizují nad existenčními otázkami a následná diskuse pozvolna přechází do vzájemné intimní observace. Nastává hlubší poznání, takové, na které vyřčená slova nestačí. Weerasethakulův dosavadní filmařský rukopis by mohl být definován v těchto chvílích. Je ostrý a ryzí, vyvolává hluboké emoce a nahlíží hlouběji do nitra. Pokud se podvolíme a necháme naladit na určitou frekvenci dostává nás Memoria do stavu osobního neklidu, v tichu odhaluje pravdu a skutečný cit.