ZNOVUOBJEVENÍ SEBE SAMA
Christos Nikou odstartoval svou filmařskou kariéru jako pomocný režisér Yorgose Lanthimose u snímku Špičák (2009). Nyní volně navazuje vlastním přírůstkem do takzvané řecké divné vlny s filmem Jabka (nikoliv Jablka). Ocitáme se v analogové verzi současného světa, který postihla pandemie, jejíž průvodním jevem je šíření amnézie u náhodných obyvatel. Nikou si mnohé propůjčil z Lanthimosova specifického tvůrčího přístupu, vypráví s nadhledem a nádechem absurdity, přesto vytváří vlastní osobitý styl s prvky něžného melodramatu. Lidé bezdůvodně přicházející o své vzpomínky jsou umístěni do léčebného programu a za přítomnosti odborně kvalifikovaného personálu podstupují léčbu. Obdobně jako u snímku Humr (2015) musí dodržovat specifický soubor pravidel, jehož úkolem je vytvoření nové identity a získání nových vzpomínek.
Amnézie postihne i Arise (Aris Servetalis). Apaticky působící muž ve středním věku se probouzí na konečné stanici autobusu, je dezorientován a neví, kdo je, odkud přijel, ani kam měl namířeno. Je tedy spolu s ostatními obětmi pandemie odvezen do zmíněného nápravného zařízení a začíná podstupovat léčbu. Jeho každodenním rutinou je plnit úkoly zadané na kazetách a fotit se přitom na polaroid. Vykonáváním prostých úkolů od jízdy na kole až po svádění cizích žen na večírcích si postupně vytváří vzpomínky nové. Jabka se odehrávají ve fiktivním světě, který odráží a přímo konfrontuje ten náš. V jádru, jde o polemizování nad fungováním a křehkosti lidské mysli. Co způsobuje, že nás mozek některé vzpomínky vytěsňuje a u jiných nám do paměti zarývá i sebemenší detaily? Kdo rozhodne o tom, které chvíle v nás zůstanou, jsme to my, nebo jde o automatizovanou selekci, která nás zbavuje zbytečných a traumatizujících zážitků? Tvoří naši identitu soubor vzpomínek a důležitých momentů v našem vlastním životem? Otázky, na které si postupně můžeme odpovídat, zatímco sledujeme Arise, jak zaznamenává své zážitky a lepí polaroidové fotografie do alba, které nápadně připomíná profily na sociálních sítích.
Pro autora není nahrazení moderních technologií těmi analogovými pouze estetickou volbou. Nikou tím upozorňuje na vliv techniky na naši paměť. Všichni dnes zaznamenáváme i ty nejmalichernější chvíle pomocí telefonů a mohlo by se tak zdát, že si pamatujeme více. Co když nám ale uniká podstata věcí a náš mozek je přehlcený, neschopný rozlišit významnost událostí v našem vlastním životě. Pro Arise je cílem zhotovení fotografie, která je důkazem o splnění zadaného úkolu, nikoliv prožít danou chvíli. Obdobně jako u výzev a kampaní na Instagramu či Tik Toku, jde pouze a replikaci aktivit nadiktovaných vnějším světem. Mohlo se stát, že ve snaze zachytit náš život, nakonec žijeme méně?
Snímek je alegorickou kombinací komedie a dramatu. Strnulá a melancholická atmosféra je v pravidelné periodicitě nabourávána osobitým humorem a výsledné dílo si tak zachovává přirozenou plynulost. Je filmem nenápadným a unikátním, vytváří v nás pocity nostalgie a vzpomíná na dobu před současnou digitální érou. Nikou se ptá, co nás dělá tím, kým jsme. Aris se pokouší nalézt sám sebe a zapomenou na bolestivé zážitky svého minulého já, ale copak jsme jen součtem věcí, na které jsme nezapomněli? Do jaké míry rozhodujeme o své vlastní identitě. Co z ní je autentické a co je tvořeno druhými? Jabka jsou souborem mnoha otázek, na které se nám film ani odpovídat nepokouší. To autor nechává na nás, přesto nás svým prvním snímkem dojme, pobaví a vtáhne do jednoduššího světa dob minulých, na který jsme možná už my sami zapomněli.
Comments