DŮKLADNĚ VYBUDOVANÁ BEZNADĚJ
Ruben Östlund přichází s nový filmem. Po Čtverci (2017) vyhrává festival v Cannes i s Trojúhelníkem smutku. S milostným příběhem dvou mladých lidí, kteří vstupují do světa vlivných a úspěšných. Influencerka a model, kteří zjišťují, jak jejich svět funguje a jak se liší od všech našich ideálů. Jak nedokonalý a směšní můžeme být.
Film je satira, výjimečně vtipná komedie, co dokáže bavit lidi na festivalech i v lokálních kinech. Trefuje se totiž do toho nejklasičtějšího; do zkaženého světa bohatých. Jen jim peníze dávají dostatek svobody odhalit, jací doopravdy jsou. Není těžké se jim smát, možná jimi trochu škodolibě opovrhovat. Vidíte jen snobství, povrchností prolezlou společnost, která si svým chováním říká o posměch. Jak moc paradoxní mohou být?
Když sledujeme, jak si starší pár ráno vyznává velkou lásku a večer posílá smrtící miny a granáty do světa. Kdo je absurdnější? Ruský kapitalista, co se probudil z komunistické noční můry, nebo americký marxista narozený v kolíbce konzumu? Pokud vás napadají myšlenky řešit situaci radikální změnou, film vás ujistí, že nová společnost bude nejspíš stejně bezcenná jako ta stará. Důkladně vybudovaná beznaděj. Náš smích není odpověď, jen způsob čekání. Bumerang vašeho smíchu se vrací jako otázka, koho film satiruje? Opravdu kritizuje bohaté, nebo si jen pohrává s naivním kritikou bohatých?
Jsou prostoupeni falší. Bezpochyby. Všechna krása, která je obklopuje je lež, velmi přitažlivá lež. Krása, vždy jen úzká část skutečnosti, která se lehce utopí v bahně celé pravdy. Film je zrcadlem. Rovným zrcadlem, ničím víc. Nijak nepřikrášluje. Klade zřetelné a jasné obrazy, vyhýbá se lyrice. Nenechá nás unést žádnými krásnými záběry, které mají smysl jen ve svém kouzlu. Baví nás syrovostí. Jazyk filmu je srozumitelně jednoduchý, a tak hrubě pravdivý. Film svět přitažlivých ale falešných ideálů modelingu a luxusu neodmítá.
Naopak je obhajobou vrtkavé snahy zapomenout na ošklivou pravdu a touhy užít si oslňující krásy; ten prchavý moment zdánlivé dokonalosti. Připomínka vší snahy na chvíli se přiblížit ideálu. Kdo ale v takovém světě filmových zrcadel vypadá nejlíp? Ten, kdo chápe svět ve své nedokonalosti. Nedovolí si odsoudit. Porozumí, jak jsou ideály stejně nutné jako nedosažitelné. Chápe, že skvělá komedie nebo dokonalé tragédie mohou být jen dvě perspektivy pořád toho stejného momentu. V celku se těm lidem můžeme smát a v detailu s nimi ztrácíme naději. Jelikož bez ideálů se nesmějeme ani nebrečíme, jen s chladnou hlavou víme, že takový svět je. Proto film běžně ideály nezavrhuje, ale vytváří, i když tuší z jakého světa vychází.
