Jméno kanadského režiséra Davida Cronenberga mají diváci spojené s žánrem hororu či psychotrihlleru a především s jedinečným autorským rukopisem, bohatou fantazií a novátorstvím v oblasti filmových triků. Často je také označován jako zakladatel tzv. body hororu. Co už je ale méně známe, že to, co bude tak příznačné pro jeho pozdější filmy vykrystalizovalo už v jeho černobílém debutu Stereo z roku 1969. Hlavní téma snímku, kterým je fascinace telepatií, se například objevilo ve snímku Scanners (1981). Sexuální experimentování a nové stavy vědomí ve filmech Červi (Shivers, 1975), Videodrom (Videodrome, 1983), Příliš dokonalá podoba (Dead Ringers, 1988) a Crash (1966). Stereo také nejlépe reprezentuje Cronenbergovu filmografii, co se týká přístupu k natáčení filmů jako vědeckých experimentů, které rád a často provádí na svých hlavních postavách.
Od počátku kariéry velmi kreativní Cronenberg svůj šedesátipětiminutový debut pojal ve stylu pseudodokumentu. I proto se často jeho název uvádí s podtitulem – Tile 3B of a CAEE Educational Mosaic. Snímek se totiž hned v úvodu sám prezentuje jako součást série edukativních videí a jako výstup provedeného experimentu, který byl uspořádán na půdě instituce zvané Canadian Academy of Erotic Enquiry.
Skupina osmi mladých dobrovolníků zde podstupuje vědecký experiment řízený Dr. Lutherem Stringfellowem (kterého však ve filmu nikdy nespatříme). V rámci něho je jim aplikována schopnost telepatie, ale naopak odňata možnosti mluvit. Film tak nemá žádné klasické dialogy, což původně vůbec nebylo záměrem, ale vzniklo z nutnosti natočit film bez zvuku. Cronenbergova zapůjčená kamera ArriFlex 2C byla totiž natolik hlučná, že se rozhodl raději zvukovou stopu vynechat. Scény jsou tak doplněné dodatečně komentářem, kterým postava Dr. Stringellowea a jeho kolegů popisuje a analyzuje chování svých subjektů a vyvolává v divákovi dojem, že sleduje opravdový vědecký dokument. Tomuto pocitu napomáhá i prostředí fiktivního Institutu, který dokonale dotváří klaustrofobní atmosféru strašidelného labyritnu a umocňuje pohled na dobrovolníky jako na laboratorní krysy v něm uvězněné.
Film jsem vystavěl okolo architektury, tváří svých přátel a limitů kamery Arriflex 2C. – D. Cronenberg
Cronenbergův záměr byl mít ve svém filmu architekturu, která bude hrát ve filmu stejně důležitou úlohu jako samotní herci. Což je ve Stereu (1969) znát už od první scény příletu jednoho z protagonistů experimentu vrtulníkem do institutu. Společně s ním má divák možnost se projít a seznámit s komplexem budov a interiéry, ve kterých se bude skupina pohybovat.
Cronenberg jako absolvent Torontské univerzity příznačně našel svůj dokonalý institut v nové budově kampusu Scarborough Torontské univerzity. (Ve stejném prostředí například natočil některé scény Cronenbergův velký obdivovatel Denis Villeneuve pro svůj snímek Nepřítel (Enemy, 2013)). Jedné z nejznámějších kanadských brutalistních budov, která je příkladem rozvoje města tímto směrem během 60. let. A to ještě předtím, než začala vůbec být používaná pro svoje účely a její chodby a prostranství zaplnili studenti. Cronenberg vidí v moderní architektuře navenek řád, klid a věčnost. Fascinuje ho pocit nicotnosti, osamělosti a respektu, které člověk cítí nejen vůči moderním technologiím, ale právě často i vůči moderní architektuře. A přesně toto se skrze skupinu osmi dobrovolníků snažil zprostředkovat ve svém debutu divákům.
Rozsáhlý komplex byl vybudován na předměstí Toronta na rozlozce větší než 200 akrů. V jeho centru stojí budova dlouhá 1 km, která je rozdělena na dvě křídla. Komplex byl navržen architektem Johnem Andrewsem, který se zhruba za 10 let stane autorem slavné dominanty Toronta: CN Tower. Zakázku dostal v podstatě náhodou. Jako rodilý Australan a student architektury na univerzitě v Sydney, získal stipendium na Harvard Gradute School of Design. V rámci, které se přihlásil mimo jiné na konci studia v roce 1958 společně se 3 dalšimi spolužáky do mezinárodní soutěže o návrh na Toronto City Hall. Skupina se svým návrhem skončila na 3. místě, což by i tak velký úspěch. John Andrews díky ní dostal pracovní nabídku od Johna B. Parkina, kvůli které přesídlil právě do Toronta, a která ho dovedla k založení vlastní kanceláře. Jenže v té době nebylo jednoduché se prosadit. John Andrews tak přijal ke své práci ještě post přednášejícího na Torontské univerzitě. A proto byl po ruce, když univerzita zvažovala stavbu nového kampusu. Během dalších dvou let se stal i jejím hlavním architektem. A navrhnul na svou dobu opravdu netradiční kampus bez obvyklých akademických prvků. Žádné rozdělení na budovy umění nebo chemie, žádné trávníky, ani formální vstup.
Jen dvě křídla setkávající se v jednom místě nazývaném Meeting Point, které byly schopny pojmout na 6 000 studentů. Hlavní dominantou se nestala žádná z budov, ani věž, ale překvapivě komín teplárny. Nový kampus přilákal mezinárodní pozornost svými novým řešením specifických potřeb zaměstnanců i studentů. Zejména integrací budov a zasazením do krajiny. Andrews zohlednil i drsné zimy, které jsou součástí torontského univerzitního roku. Navrhnul vnitřní pěší ulice zalité přirozeným světlem, ale současně obklopené stěnami připomínající hradby. Vše podřídil přirozené estetice pohledového betonu s vyraženými otvory a přiznanou strukturou dřeva, kterou zanechalo dřevěné bednění používané k lití betonové konstrukce. Tato struktura je viditelná jak na exteriéru, tak i v interiéru kde ho doplňují teraktorové dlažby a dřevem obložené stěny.
Stereo je tak nejen experimentálním filmem, ale především cenným zachycením začátků dvou velkých jmen ve svých oborech a jejich novátorských přístupů, které budou určovat jejich budoucí kariéry a ovlivní řadu dalších režisérů a architektů, kteří přijdou po nich.
