POLARIZUJÍCÍ MUZIKÁL LEOSE CARAXE
Po bezmála dekádě přichází vždy provokující a svérázný francouzský režisér Leos Carax s novým filmem. Dlouho očekávaný muzikál Annette představuje Adama Drivera a Marion Cotillard jako ústřední zamilovanou dvojici – stand-up komika Henryho a sopranistku Ann. Tentokrát nejde o ryze autorské dílo Caraxe, nýbrž spolupráci s bratrským pop-rockovým duem Sparks, jejichž připravované album čítající 20 skladeb bylo hlavní předlohou pro výsledný snímek. Přesto je Caraxův nezaměnitelný filmový rukopis zřejmý a Annette je v mnohém jeho doposud nejosobnějším filmem.
„Tak můžeme začít?“ rozezní se v popové úvodní písni plné entuziasmu, která slibuje velkolepou a láskyplnou podívanou. Zprvu zákulisní scéna, ve které můžeme spatřit samotného Leose Caraxe v doprovodu jeho dcery, postupně graduje, přidávají se herci, kteří se strojí do svých kostýmů a film může začít. Annette je oslavou filmařského řemesla jako takového a je tak perfektním zahajujícím filmem letošního festivalu v Cannes, který po roční přestávce představil nabitý program. Po odeznění tónů nasedá Henry (Driver) na svou motorku a Ann (Cotillard) nastupuje do své limuzíny, on se vydává bavit publikum svým vtipem a Ann zase uchvátit svým operním zpěvem.
Henry si libuje v nekorektním humoru, často žertuje o smrti a uráží přítomné diváky. Z jeho vystupování sálá zapšklost, pocit nadřazenosti, ale i strach z nejistoty, kterou jeho životní styl přirozeně obnáší. Na pódiu žertuje, že drsný humor je pro něj způsobem, jak sdělit pravdu, aniž by musel někoho zabít. „Zabil jsem je“, praví Henry při setkání s Ann, která odvětí „Já je zachránila.“ Oba během svých paralelně odehrávaných vystoupení sklidí patřičný aplaus a jejich sláva je na vzestupu. Ann je v porovnání s horkokrevným a expresivním Henrym klidným ztělesněním dokonalosti. Kamera se k ní chová jako k výstavní panence, která je perfektní v každém záběru. Disciplinovaná a rozvážná je přesným opakem impulsivního partnera.
Carax u své zamilované trilogie filmů Když chlapec potká dívku (1984), Zlá krev (1986) a Milenců z Pont-Neuf (1991) klade důraz na intimitu, upřednostňuje silná duševní pouta nad fyzickým aktem zamilovanosti. Emoce se skrývají v nevyřčených slovech a nenaplněných touhách. U Annette tiché scény mění za velká gesta, extravaganci a nevyřčené emoce doslovně líčí zpěvem. Tím se z filmu částečně vytrácí hloubka, ať už v případě vztahu Henryho a Ann, tak povrchně zpracovaných odkazů na aktuální společenská témata jako je sexuální obtěžování, hořící kalifornské lesy nebo popkulturní kult osobnost celebrit.
V přecházející Caraxově tvorbě šlo především o mládeneckou lásku a její vzplanutí. V Annette se shledáváme s milenci, jejichž historie zůstává tajemstvím. Místo krátkého románku jde o manželství dvou dospělých, kteří nemohou nadále slepě kráčet světem se zavřenýma očima. V mnohém jsou obětí svých osudů a rolí, které jim byly přiděleny. Co zůstává, je Caraxova mistrovská práce s montáží a schopnost kombinovat nemyslitelné záběry, které dodávají jeho filmům novátorskou stylizaci. Jednotlivé záběry nabývají smyslu, až když stojí vedle sebe. Precizně kombinuje několik žánrů, filmových i hudebních, a vytváří polarizující zážitek plný kontrastů barev a tónů.
Snímek s bezmála dvou a půlhodinovou stopáží lze pomyslně rozdělit do dvou dějství – před a po narození titulní Annette. Dcery Ann a Henryho, která zdědila půvabný hlas po své matce a uši po svém otci. V první polovině pozorujeme partnerskou krizi, která spirálovitě míří k nevyhnutelné zkáze a destrukci. V druhé osamělého a vyhořelého otce, jak se snaží vychovat vlastní dceru. S příchodem Annette tempo zpomaluje, energie se vytrácí a s prohlubující se existenční krizí Henryho se film postupně zahaluje do vybledlejších a temnějších odstínů. Navzdory mnohým exteriérovým lokacím si snímek zachovává jevištní atmosféru, kterou doplní několik scén evokujících éru klasického Hollywoodu. Divadelní nádech je umocněn ztvárněním samotné Annette, jejíž postava je prezentována jako loutka připomínající kombinaci Pinocchia a panenky Chuckie s pohyby jako z Kaufmanovi Anomalisy (2015).
Nelze přehlédnout korelaci Henryho života se samotným Caraxem ani přítomnost jeho vlastní dcery v úvodu, kterou po náhlé smrti své ženy sám vychovává. Pokud se přeneseme přes chaotické zvraty a melodramatické scény, spatříme osobní film s velkým srdcem. Za okázalostí se skrývá upřímnost a kruté pravdy, od kterých klasické muzikály naopak odvádějí pozornost. Adam Driver v závěru filmu nepochybně představuje, stejně jako Denis Lavant v předchozích filmech, alter ego samotného režiséra. Henry zevnějškem připomínající vzezření Caraxe odhaluje své emoce. Konfrontuje svůj egocentrismus a žádá odpuštění a lásku od své dcery, toho posledního, co mu v životě zbylo.
