VÁLEČNÁ VIZUÁLNÍ ATRAKCE
Vítěz 3 Oscarů, válečné drama z první světové války 1917, popisuje cestu desátníků Blakea a Schofielda skrze nepřátelskou oblast, aby doručili rozkaz, který může zachránit stovky životů. Divák sleduje jejich snahu dostat se se vzkazem z počátečního bodu A do cílového bodu B. Režisér Sam Mendes se rozhodl film nasnímat tak, aby působil, jako kdyby byl natočený v jednom souvislém záběru. Technická náročnost projektu je však natolik výrazná, že upozaďuje samotný příběh a jeho dramaturgickou výstavbu. A bez kvalitně vystavěného scénáře vznikne dobrý film jen těžko. Obzvlášť když forma převálcuje obsah na celé čáře. Mendes natočil válečnou road movie, která je striktním způsobem rozdělena do prostorových kapitol, a ve které nelze udělat krok jinam než kupředu.
Již úvod v zákopech nastavuje jasnou podobu celkového pojetí. To se dá asi nejlépe připodobnit k videohernímu koridorovému survival hororu z pohledu třetí osoby ve stylu The Last of Us (2013). Postavy mají jasně ohraničený prostor, ve kterém se mohou pohybovat, vždy existuje jen jedna jasná cesta vpřed a jejich základním úkolem je přežít a doručit vzkaz. Překážka střídá překážku a vždy za ní existuje přesně daný, ostrý přechod do nového prostředí, do nové kapitoly.
Dojem podporuje i zvolený způsob kamerového snímání. Kameraman Roger Deakins vůbec nevyužívá ruční kameru. Ta by teoreticky mohla diváka k postavám dostat blíže, umocnit pocit autenticity a dynamicky měnit způsob vyprávění. Deakins namísto toho volí konstantně odměřený pohled na postavy, proplouvá v jejich blízkosti a zcela minimálně pracuje s velikostmi záběrů a to i v okamžicích, kdy by to logicky vyžadovalo emoční vypětí daného momentu. Je jedno, zda jde o záměr, nebo vynucenou úlitbu technickému pojetí. Kamera se v mnoha případech dostává do nechtěné role odcizujícího nástroje a spojení s postavami tak jednoduše pokulhává.
S výše zmíněným souvisí i práce s celkovým tempem vyprávění. Úvod vyvolává zdánlivě podobný dojem jako Nolanův Dunkerk (2017). Je stanoven časový limit, hudba Thomase Newmana pumpuje do uší nekompromisní rytmický odpočet a postavy svižně vyrážejí vpřed. Postupně se však celkové tempo drolí, zpomaluje a zastavuje. Naléhavost úkolu se pak v několika momentech zcela nepochopitelně odkládá do pozadí, jen aby scénář naplnil potřebu dalšího prožitku v dané lokaci a došlo k dalšímu zastavení. Hrdinové tak sice prožívají svoji křížovou cestu, ta je ale dramaturgicky nekonzistentní, postrádá výstavbu, práci s postavou, smysluplné dialogy (jelikož by se ve filmu téměř nemluvilo, jsme svědky nesmyslných dialogů o událostech, které jsou zcela očividné ze samotného obrazového vyprávění) a bohužel i jakoukoliv závěrečnou katarzi.
1917 sází na uchlácholení diváka vizuální atrakcí jednoho záběru. Zdánlivá absence střihu však spoutává tvůrce natolik, že zapomínají na základní principy vyprávění a nechávají diváka sledovat dvouhodinový záznam počítačové hry. Mnoho rozehraných zápletek je trestuhodně zanedbaných a nedokončených (proč se např. Schofield na začátku filmu zraní o ostnatý drát a následně strčí zraněnou ruku do útrob mrtvoly?) a závěru snímku tak chybí nejen zmiňovaná katarze, ale jakékoliv obecné divácké uspokojení.
Smysl jednozáběrového pojetí taktéž chybí, jelikož snaha o intenzivní připoutání diváka k postavám a jejich prožitku je v tomto případě sabotována základními principy vnitrozáběrové montáže. Podobný příběh odvyprávěný za pomoci běžné střihové skladby by naopak mohl mnohem lépe vystavět charaktery postav, jejich motivace a pozadí. Mohl by svobodněji pracovat s prostorem a tím tak udržet mnohem funkčnější rytmus celého snímku.
