GASPAR NOÉ VE STÍNU SMRTI
Věnování „Všem, kterým se mozek rozloží dříve než srdce,“ v úvodu nového filmu Gaspara Noého je předzvěstí trochu jiné tváře vždy provokativního režiséra, který doposud vyprávěl o životech mladistvých, sexu a probdělých nocích. Vortex je portrétem stáří a ilustruje poslední chvíle manželského páru na sklonku života. Italský hororový režisér Dario Argento a francouzská herečka Françoise Lebrun (Maminka a děvka, Porto) ztvárňují ústřední dvojici – filmový kritik píšící knihu o vztahu filmu a snů a vysloužilá psychiatrička jejíž mozek postupně přestává fungovat. Jsme svědky jejich soužití v pařížském bytě, kde společně tráví většinu času.
S hlavní dvojicí se setkáváme při jejich postupném probouzení do nového dne. Širokoúhlý záběr na ležící pár je pomalu rozdělen do dvou záběrů čtvercového formátu vytvářejících split screen. Forma, kterou si Gaspar Noé osvojil již ve svém předcházejícím snímku Lux Æterna (2019), ukazuje životy obou partnerů z vlastních perspektiv. Dario Argento v roli filmového kritika po probuzení usedá k psacímu stroji ve své pracovně, zatímco druhá kamera souběžně doprovází Françoise Lebrun na cestě do nedalekého obchodu, kde se přestává orientovat a její zhoršující se nemoc se začíná poprvé projevovat.
Autor umožňuje diváckému oku paralelně spatřit jednotlivé scény z různých uhlů a v hlubším kontextu. Zatímco většina filmařů volí formu split screenu pouze pro dosažení krátkodobého efektu během specifických scén, Noé ji zachovává po celou dobu bezmála dvouapůlhodinové stopáže. Žijí spolu v jedné domácnosti, ale přesto odděleně – metaforické užití této výpravné formy je až překvapivě efektivní, nechává na divácích zvolit si, kde vlastně dochází k hlavní akci. Vyvolává pocit nejistoty, zmatení a často působí až klaustrofobním dojmem.
Vortex se obloukem vyhýbá patetickému sentimentu snímků vyprávějících o stáří. Dívá se smrti přímo do očí. Oba partneři se nesnaží své osudy zvrátit, jde spíše o jakési smíření s neodvratným. Smrt je osamělá a krutá a přesně tak ji Noé vykresluje, syrově a nezabarveně. V mnohém je velmi obrazný a připomíná nám naši vlastní mortalitu. Nutí nás konfrontovat nemilosrdnou pravdu, že většinu z nás podobný osud čeká a upřeně hledět na její vizualizaci bude jistě pro spoustu diváků těžké. Film není ohlédnutím za již proběhlým životem, ani snahou hledět do budoucna. Odehrává se v přítomnosti, nenabízí lítost, přesto se ke svým postavám staví s úctou a empatií. Pro Gaspara Noého jde o velmi osobní film, jehož sledování ve mně vyvolalo úzkost, strach a připomnělo mi chvíle, kdy jsem se já sám loučil s lidmi, kteří již nejsou mezi námi.
Comments