- Iveta Laštovicová
VIVIAN QU
Pří příležitosti právě probíhajícího 78. ročníku filmového festivalu v Benátkách jsme se rozhodli vám představit jednu z režisérek, jejíž kariéra je s tímto prestižním festivalem těsně spjata. Svou premiéru si zde odbyl jak její debutový snímek Trap Street, tak následující Angels Wear White. Ten v roce 2017 soutěžil o hlavní cenu, Zlatého lva. Jako jediný z 21 soutěžních snímků, který režírovala žena.
Nejen v Benátkách, ale i na jiných světových festivalech se Vivian Qu objevuje kromě režisérky a scenáristky, také ve významné roli producentky. V domovské Číně totiž patří mezi jednu z nejdůležitějších producentských postav tamního nezávislého filmu, který nemá na růžích ustláno, a to nejen kvůli hrozící všudypřítomné cenzuře, ale především proto, že ho válcují velké produkce, které lákají do svých řad nové čínské herecké, scenáristické i režisérské talenty hned po škole. Ti si vybírají snazší cestu s jistou vidinou příjmu a bez případných bojů o svou uměleckou svobodu. V zemi tak velké jako je Čína tak svět nezávislého filmu nemá příliš pevné základy.
Stát se producentkou ani režisérkou Vivian Qu původně neplánovala. Během dospívání v Pekingu se zajímala o různé formy umění, od psaní, přes fotografii, až k výtvarnému umění. To a jeho dějiny se nakonec rozhodla vystudovat v New Yorku, kde si uvědomila že film je to pravé médium, které spojuje všechny její zájmy, aniž by musela volit jen jeden z nich. Zároveň dostala novou perspektivu a začala srovnávat americký nezávislý film, a ten který znala z rodné Číny. Po studiích se vracela zpět s odhodláním pokusit se talentům nezávislého filmu pomoct. Nejen s dosavadní minimální šancí v dravém čínském filmovém prostředí sehnat peníze, ale především tyto filmy zviditelnit za hranicemi, dostat na filmové festivaly a k co nejvíce divákům.
V roce 2007 začala spolupracovat s režisérem Diao Yinanem, velkým talentem čínského nezávislého filmu. Společnými silami se jim podařilo jeho druhý celovečerní snímek Noční vlak (Night Train, 2007) natočit podle představ a dostat na filmový festival v Cannes. Kde byl uveden v rámci soutěžní sekce Un certain regard. V roce 2014 sklidili zasloužený úspěch s dalším společným filmem Černé uhlí, tenký led (Black Coal, Thin Ice), který získal hlavní cenu na festivalu Berlinale. Mezi další snímky, na jejichž vzniku se podílela patří Knitting (2008) a Longing for the Rain (2013). Oba se soustředí na, v čínském prostředí nezvyklý, ženský pohled.
Během práce na zmíněných filmech už Vivian Qu začala uvažovat nad svým vlastním režijním debutem. Ten přišel v roce 2013 pod názvem Trap Street a vypráví příběh mladíka Quiminga pracujícího pro společnost zabývající se digitálním mapováním. Při své práci na aktualizaci map rychle se měnícího města narazí na záhadnou ulici Forest Lane, která neexistuje na žádné dostupné mapě a záhadnou ženu, která v této ulici pracuje.
Režisérku k napsání scénáře inspirovala rychlá proměna moderního světa na digitální a s tím související neustálá možnost sledování kohokoliv jak prostřednictvím signálu mobilního telefonu, tak díky všudypřítomným kamerám na ulicích i v budovách.
Samotný název filmu odkazuje na pojem označující falešnou ulici vloženou do map jako past pro potencionální porušovatele autorských práv a zároveň je jistou nápovědou jak vyprávěný příběh vnímat, tedy na pomezí skutečnosti a fikce. Tajemná žena Guan Lifen, která okouzlí hlavního hrdinu je právě jednou takovou záhadou. Šarmem a chováním jakoby vypadla z evropských filmů 60. let. Režisérka přiznává inspiraci, kterou pro ni při psaní a castingu byla italská herečka Monica Vitti.
O čtyři roky později přichází Vivian Qu s druhým celovečerním snímkem Angels Wear White, ve kterém tématický navazuje na svůj debut. Opět v něm reflektuje proměnu moderní společnosti, její příklon k materialismu a obavu nad životem příštích generací. Přidává kontrast ani v 21. století neměnícího se pohledu čínské společnosti na ženy a globální problém, kterým je sexuální násilí. Ve svém filmu také okrajově kritizuje i čínskou politiku jednoho dítěte, díky které se hlavní hrdinka Mia (Vicky Chen) ještě jako nezletilá musí starat sama o sebe. Na černo tak pracuje jako pokojská v jednom hotelu. Když ji poprosí recepční Lili, aby za ni zastoupila noční směnu, stane se Mia nepřímo svědkem sexuálního zneužití dvou dvanáctiletých dívek starším mužem, které vidí skrze kamery umístěné na chodbách hotelu. Vše si nahraje na mobilní telefon, ale vystrašená ze ztráty místa, které je pro ni životně důležité zůstává mlčet. Zneužití se díky všímavosti učitelů začne vyšetřovat, ale záznam z hotelových kamer se záhadně ztratí. Mia pochopí do jak nebezpečné hry se zapletla a že je jediným vodítkem k potrestání pachatele.
Film nenabízí jen pohled Mii, ale i dvou zneužitých dívek a tlak rodiny a policie, který je na ně vyvíjen, aniž by si zprvu samy uvědomovaly co se vlastně stalo. Stejně tak zažité stereotypy společnosti ohledně rozvedených žen, samoživitelek a jak se odráží na chování okolí k jejich dětem. Ústřední trojice dívek prošla před natáčením důkladnou přípravou, aby jejich projev vypadal co nejpřirozeněji vzhledem k tématu filmu. U hlavní představitelky režisérka dbala na to, aby působila samostatně, a tak si vyzkoušela i práci pokojské jako její postava. Film při své světové premiéře na filmovém festivalu v Benátkách zarezonoval mezi diváky i kritiky a jako by mluvil za hnutí Me Too, které o měsíc později odstartovala kauza Harvey Weinsteina.
