- Ondřej Nykl
U PETROVOVÝCH ŘÁDÍ CHŘIPKA
DECHBEROUCÍ NARATIVNÍ MOZAIKA
Ruský režisér Kirill Serebrennikov se letos o Zlatou palmu z Cannes utkal už podruhé, tentokrát s filmem inspirovaným románovou předlohou z pera Alexeje Salnikova. Do českých kin jej uvede distribuční společnost FILM EUROPE, svou premiéru na tuzemských plátnech si však snímek odbyl už v říjnu v rámci festivalu Be2Can.
Jak napovídá název, film vypráví o zcela obyčejné ruské rodině Petrovových stižené velmi neobyčejnou chřipkou. Avšak ne pouze o nich. Také předkládá příběh mladé studentky Mariny, která je znenadání postavena před těžkou životní situaci. A nejen to – ukazuje i aspirujícího spisovatele Serjožu, jehož ambice bohatě předčí jeho schopnosti. U něj však stále ještě nekončí výčet tahounů děje, kteří se spolu skoro až rvou o kormidlo vyprávění. V takřka dvě a půl hodiny trvajícím monumentu se do sebe někdy jemně a nepozorovaně prolíná, jindy doslova láme hned několik narativních perspektiv rozprostírajících se na několika časových i prostorových rovinách. Tomu odpovídá i plejáda formálních přístupů – jsme svědky osmnáctiminutového záběru, klidné černobílé kamery, dlouhých retrospektivních POV (point of view) pasáží v retro stylu či animace interagující s postavou ztvárněnou živým hercem.
Navíc se v kulisách špinavé, šedé a hloupě vulgární reality postsovětského Ruska vynořují fantaskní a často velmi brutální výjevy, jichž jako by postavy byly napůl autory a napůl zmatenými oběťmi. Některé z takových výjevů jsou zpětným prostřihem označeny za pouhou imaginaci, jiné jsou však zpochybněny mnohem laxněji, třeba jen stavem rekvizity nebo užitím perspektivy postavy, jejíž vnímání už bylo divákovi ukázáno jako nedůvěryhodné. A nakonec některé takové výjevy zůstávají otevřené zcela. Film si tak s divákem hraje a nechává ho na pochybách o tom, co se vlastně postavám děje a co zůstává jen výplodem jejich fantazie nebo horečnatých snů.
Přes to všechno si však film dokáže udržet vnitřní soudržnost a nepůsobí chaoticky. Pomáhají mu k tomu především dva faktory. Prvním z nich je soubor motivů a postupů, které jsou v různých podobách štědře rozesety napříč jednotlivými časy a místy děje. Ukrývají se v prvcích scénografie, situačních vzorcích, dialozích, ve způsobu snímání, prostě všude. Jedním z nejviditelnějších jsou třeba mimozemšťané, naopak drobným a úsměvným například uhození se do hlavy. Tyto motivy a postupy zaprvé umožňují vytvářet podobnosti mezi jinak nesourodými časoprostory. Druhým dechem ale rovnou se změnami svých vlastních podob vytváří mezi oněmi časoprostory významotvorné kontrasty. Drobným příkladem mohou být první verše písničky o modrém trolejbusu, které ve filmu nejednou zazní.
Druhým faktorem pak je nečekaně vysoká míra propojení jednotlivých postav napříč dějovými etapami, kterou však film divákovi odkrývá jen postupně a nedůrazně, čímž přirozeně vtahuje divákovu pozornost do sebe. Toto postupné vyjevování má navíc blahodárný efekt na divákův klid a uspokojení touhy pochopit, protože vrhá světlo na některé motivy, které předtím zdánlivě pouze bavily svou bizarností a najednou přestávají být samoúčelnou excentrickou zábavou a aktivně dotvářejí děj. Třeba taková zásoba aspirinu ze sedmdesátých let je toho dokladem.
I přes tuto masivní opěrnou soustavu, nebo spíš právě kvůli jejímu charakteru, je ale snímek stále velmi náročný na divákovu pozornost. Musí si jednotlivých, často nezdůrazňovaných, mnohdy skoro až skrytých variací a náhlých propojení všímat, jinak se v labyrintu narativních poloh ztratí. Nutnost zkonstruovat tenhle opěrný mechanismus však autory donutila promyslet vše do nejmenších detailů, což jejich hravosti následně umožnilo roztrousit po celém filmu velké množství „easter eggs“, takže opravdu pozorní diváci si nakonec přijdou na své dvojnásob.
