Rok se s rokem sešel a naší nepsanou povinností je sestavit každoroční žebříček těch nejlepších filmů, které upoutaly naši pozornost. Ať už šlo o premiéry na filmových festivalech, návštěvy kin s blízkými, nebo osamocené večery ve společnosti Netflixu, každý film nás uhranul svou specifickou jedinečností. Pokud bychom chtěli všech 10 pečlivě vybraných filmů vyskládat pod pomyslnou kapotou (ať už červenou nebo titanovou) a zastřešit sjednocujícím tématem, bylo by jím konfrontování vlastní minulosti, která se pozvolna drásá zpět do přítomnosti.
Leos Carax, Joanna Hogg i Paolo Sorrentino se přímo ohlíží za svou vlastní minulostí, zatímco Jane Campion a Andreas Fontana hledí do dob, které pominuly pouze v kontextu historie, zatímco se jejich dopad na současný svět plíživě probublává na povrch. Vlastní minulost nedá spát ani agentovi 007, který je v seznamu ojedinělým zástupcem klasické Hollywoodské produkce notně zředěné britskou elegancí a francouzským šarmem. Julia Ducournau a Maggie Gyllenhaal nabízí ojedinělý portrét mateřství vybočující z konstrukce rámu fabrikovaného společenskými normami, ve kterém nás dojmou a roztančí v rytmu The Kills a Bon Joviho.
Apichatpong Weerasethakul nám ve své meditativní Memorii provedl diagnózu samotného bytí a existenční delirium zakončí cestou v křiklavě červeném autě Ryusuke Hamaguchi. Jeho intimní drama Drajv maj kár vyvolává silnou emoční katarzi a odbočuje z nalajnovaného pruhu komfortní zóny na cestě za odhalením hluboce skrytých vnitřních tajemství.
10. AZOR, režie: Andreas Fontana
Seběvědomý loňský debut, ve kterém Andreas Fontana s překvapivým přehledem buduje atmosféru (s velkou podporou hudebního doprovodu Paula Courleta) kolem zdánlivě obyčejného příběhu švýcarského bankéře Yvana de Wiela rozšířujícího svou pracovní působnost do Argentiny, kde má převzít klientelu po záhadně zmizelém kolegovi Keysovi. Tajemství kolem Keyse a jeho pověsti si divák dává dohromady pomocí vzpomínek klientů, pro něž byl často víc než jen bankéř. Kdo je vlastně hlavním hrdinou příběhu? Yvan de Wiel, jeho manželka a pravá ruka zároveň, Keys nebo pod povrchem dvou propletených příběhů probublávající nestabilní politická situace Argentiny přelomu 70. a 80. let? Nemusíte rozumět bankovnictví, ani oblekům, abyste si Azor a jeho atmosféru náležitě užili.
9. BOŽÍ RUKA (È stata la mano di Dio), režie: Paolo Sorrentino
Notoricky provokující italský režisér Paolo Sorrentino, kterému není svatý ani sám papež, se protentokrát zklidňuje a ohlíží za svým dětstvím. Ocitáme se v 80. letech na úpatí Vesuvu nedaleko italské Neapole, kde dospívající Fabietto hledá své místo ve společnosti, a především sám sebe. Melancholický „coming of age“ story si zachovává Sorrentinův režijní rukopis (nahotu a chaotické rozpravy horkokrevných Italů), postupně ale přechází v dojemný příběh s decentní dávkou sentimentu. Sorrentino vzpomíná na první lásky, tehdejší fotbalové i filmové legendy, ale i na tragédii, která navždy otřásla jeho životem.
8. TEMNÁ DCERA (The Lost Daughter), režie: Maggie Gyllenhaal
Loňský rok začal a skončil s režijními debuty, které se nebály ukázat pohled na palčivá témata a ženství z jiného úhlu než jsme na plátnech zvyklí vídat. Emerald Fennell s Nadějnou mladou ženou (Promissing Young Woman) a v samém závěru roku 2021 Maggie Gyllenhall s Temnou dcerou (The Lost Daughter). Ta v adaptaci díla jedné z nejčtenějších současných autorek Eleny Ferrante bourá zažitý pohled na radost z mateřství a jeho nálepku stoprocentně uspokojivého životního poslání. Dokonalé dvojobsazení mladší a starší verze hlavní hrdinky Leny (Olivia Colman a Jessie Buckley) rezonuje s minimalistickým (ale o to víc působivým) projevem, který perfektně zachycuje vnitřní zmítání v kruhu rodičovské zodpovědnosti, manželství a kariéry. Stejně jako důsledky některých životních rozhodnutí, které každým dalším rokem těžknou.
7. MEMORIA, režie: Apichatpong Weerasethakul
Thajský režisér Apichatpong Weerasethakul vybočuje z většiny proudů současné kinematografie. Své filmy staví na dlouhých statických záběrech a lyrické formě vyprávění. V Memorii nás Tilda Swinton provede doprovodí meditativní cestě do našeho vlastního nitra. Jednou nohou v moderním světě, druhou v tom venkovském a spirituálním. Místo konvenční filmařiny nabízí novinka od thajského mistra transcendentní zážitek. Je silným a náročným filmem, který v nás zanechá cosi nepopsatelného a zůstává v nás i dlouho po skončení závěrečných titulků.
6. NENÍ ČAS ZEMŘÍT (No Time to Die), režie: Cary Joji Fukunaga
Poslední bondovka s Danielem Craigem je rozlučkou ve velkém stylu. Film působí jako kompilace těch nejlepších hitů Jamese Bonda a pokouší se aktualizovat tuto prehistorickou franšízu pro moderní publikum. Cary Joji Fukunaga tentokrát dává větší prostor široké škále vedlejších postav, které jsou modernizujícím prvkem hbitě kontrastujícím s hlavní postavou, která nadále zůstává ztělesněním maskulinního ideálu. Strhující akce si navzdory dnešní době plytkých CGI efektů zachovává filmařský řemeslný um podtržený dechberoucími lokacemi a funkční vášnivou linkou mezi agentem 007 a půvabnou Léau Seydoux, která svou přítomností konečně povznesla status ženské postavy nad stereotypní archetyp typické “bond girl”.
5. SÍLA PSA (The Power of the Dog), režie: Jane Campion
Dvanáctileté čekání na nový film Jane Campion se navýsost vyplatilo. Novozélandská režisérka nám naservírovala po všech stránkách dokonalé mnohovrstevnaté dílo a opět dokázala, že má cit jak pro ženské, tak i mužské postavy. Síla psa je v první řadě pečlivý obraz mezilidských vztahů a kritika stereotypního společenského pojetí maskulinity. V řadě druhé zachycení ceny, kterou si vybírá dlouhodobé nošení masky vrývající šrámy nejen do duše, která ji nosí, ale často i do těch, které se jí snaží přiblížit a pomoct. Stejně tak je varováním, že není radno dát na první dojem a podceňovat zdánlivě slabší. Filmu dominují čtyři výjimečné herecké výkony (Benedict Cumberbatch, Kirsten Dunst, Jesse Plemons a Kodi Smith-McPhee), kamera Ari Wegner (naposledy jsme si takhle krajinu užívali v Zemi nomádů Chloé Zhao) a hudba Jonnyho Greenwooda, která by k vyprávění stačila sama.
4. THE SOUVENIR PART II, režie: Joanna Hogg
Joanna Hogg přímo navazuje na tragický konec svého semi-biografického filmu Souvenir z roku z 2019, který se zaměřoval na toxický vztah mladé studentky filmu se starším mužem. Režisérka staví na tragickém konci prvního dílu a pomalu hledí směrem k optimističtějším zítřkům. Z mladé nejisté studentky se začíná stávat žena, která ví, co chce světu sdělit. Oba díly jsou jakési obrácené strany jedné mince, které spolu sdílí prvotřídní improvizované herecký výkony, elegantní kostýmy a mlhou zalité anglické prostředí ve společnosti umělecké smetánky. Film je jakousi sondou do tvůrčího procesu filmových studentů, kteří nachází svůj vlastní přístup k režii navzdory jasně definovaným mantinelům vztyčených akademickým prostředím.
3. ANNETTE, režie: Leos Carax
Dlouho očekávaný muzikál Leose Caraxe v hudebním doprovodu dua Sparks zahájil loňský ročník Cannes a souběžně vstoupil i do českých kin. Energetická úvodní scéna, která rozhýbala kinosály chytlavou úvodní písní „So May We Start“, vdechla zpět život do skomírající festivalové sezóny, která byla v Cannes vzkříšena ze záhrobí online virtuálního světa. Jako vždy polarizující, v záři barev kontrastující, autor vytvořil dílo vymykající se svou unikátností. Odtajňuje v něm temná zákoutí lidských duší, včetně té své. Annette si svérázně podmaňuje své publikum s veškerou teatrální velkolepostí, které se buď poddáte, nebo ji budete vzdorovat.
2. TITAN (Titane), režie: Julia Ducournau
Ať už jste o Titan slyšeli cokoliv, věřte, že vás nic z toho nepřipraví na zážitek, který pro nás Julia Ducournau po svém debutu připravila tentokrát. Režisérka, která s každým dalším filmem stupňuje svou fascinaci lidským tělem a jeho limity v Titan tuto obsesi naroubovala na příběh o osamělosti, lásce a rodinných vztazích. Přehlídka vizuální i narativní kreativity stírá hranice žánrů, když až brutální první část, ve které vás Julia Ducournau rozhodně nenechá uhnout pohledem, pomalu přejde do neméně intenzivního rodinného dramatu pohrávajícího si s tématem identity.
1. DRAJV MAJ KÁR (ドライブ・マイ・カー), režie: Ryusuke Hamaguchi
Jeden z nejpůsobivějších a nejemotivnějších snímků letošního roku, inspirovaný povídkou Haruki Murakamiho, je pomalou, meditativní a intimní výpovědí o ztrátě blízkého člověka, minulosti, zármutku, tajemstvích, lidských vztazích a umělecké práci. Zároveň je druhým letošním filmem, ve kterém vévodí auto. Tady je pro hlavního hrdinu jeho Saab 900 jedním z mála míst, kde se cítí bezpečně. Současně je emocionální spojnicí s jeho minulostí, ale i prostorem, kde se mu nejlépe pracuje. Proto ho nemile překvapí, když je nucen svůj soukromý vesmír sdílet s řidičkou Misaki. Vzájemné porozumění a respekt ale oba dovede k překvapivému přátelství a ve finále i odhalení svých nejskrytějších tajemství. Ryusuke Hamaguchi těží z minimalismus a vizuální i herecké strohosti, které jsou v protikladu s emocemi a vyprávěným příběhem. Tříhodinová stopáž působí na diváka jako příjemná jízda autem. Stejně jako u hlavních hrdinů, ale na jejím konci čekejte silnou emocionální katarzi.
Pozn. redakce:
Na depresivní pocity vyvolané při zhlédnutí některého z námi vybraných filmů, doporučujeme aplikovat bizárek v podobě ztřeštěné komedie Barb a Star jedou do Vista del Mar, která se těsně do výběru nedostala.
コメント