• Iveta Laštovicová

SOFIA COPPOLA

Jedno ze jmen ženského filmového světa, které vlastně ani není třeba nijak detailně představovat. Režisérka, scenáristka, producentka a herečka, která se se slavným jménem už narodila a svou hereckou kariéru díky němu odstartovala už jako nemluvně v jedné z nejslavnějších filmových trilogií - Kmotr. Režisérka, která ale každým svým dalším filmem jen dokazuje, že je hodna jména Coppola a rozhodně nezůstala v jeho stínu.


Už ve svém krátkometrážním snímku Lick The Star (1998) o partě středoškolaček a jejich šokujícím plánu, dokázala najít svůj vlastní osobitý styl, který se stal jejím poznávacím znamením (a v budoucnu bude často citován). Tehdy ještě bez barevné pastelové palety prohlubující melancholické rozpoložení hlavních postav, která se stane dalším typickým znakem její tvorby (jediným filmem, který v tomto směru lehce vybočuje je zatím poslední snímek V úskalí z roku 2020), ale s tématem dospívání, kterému zůstane věrná téměř ve všech filmech ať už se bude jednat o postavy hlavní (Smrt panen, Marie Antoinetta, Bling Ring: Jako VIPky, Oklamaný) nebo ty vedlejší (Odnikud někam).

Záběr z krátkometrážního filmu Lick The Star (1998); foto: MUBI

Sofii Coppolu fascinuje období dospívání jako životní mezník a přechodová fáze. V určité fázi vnitřního přerodu se nachází všechny její postavy, ať už se jedná o slavnou Marie Antoinette (Kirsten Dunst), jejího královského manžela Ludvíka XVI v podání Jasona Schwartzmana, hereckou hvězdu za zenitem v podání Billa Murrayho ve Ztraceno v překladu (2003), Rashidu Jones jako nejistotou pevností svého manželství stíhanou Lauru Keane ve filmu V úskalí (2020), nebo hvězdu akčních velkofilmů Johnny Marca, kterého si v Odnikud někam (2010) zahrál Stephen Dorff.


Jak sama Sofia Coppola často uvádí, její styl je především vizuální. Víc než prostřednictvím dialogů rozkrývá rozpoložení svých postav pomocí prostředí, ve kterých dbá na každičký detail. Použitím již zmíněné barevné škály, přirozeného světla během natáčení i umístěním kamery. To vše souzní s hudebním doprovodem, kterým jsou filmy Sofie Coppoly také proslulé. O osobním stylu jednotlivých postav nemluvě. Nedí divu, že se po napsání scénáře jako první se svým týmem zaměřuje právě na tyto aspekty.

Kirsten Dunst, A.J. Cook, Chelse Swain a Leslie Hayman ve filmu Smrt panen (The Virgin Suicides, 1999); foto: American Zoetrope

Celou její režijní filmografií se táhne další výrazné téma, kterým je osamělost ruku v ruce kráčející s izolovaností postav. Ať jsou to sestry Lisbonovy ve Smrti panen (1999), které jsou zároveň pevně semknuté sesterským poutem, které jim pomáhá překonat izolovanost od okolního světa. Přitom jsou ale každá uzavřená ve svém vlastním světě a své osobní osamělosti, kterou nikdo přes jejich masku neprohlédne. Ani parta chlapců fascinovaná sestrami natolik, že se rozhodnout sledovat jejich dům od naproti.


Stejně tak se hledá Charlotte v Tokiu ve snímku Ztraceno v překladu (2003), který Sofii Coppola vynesl několik Zlatých glóbů i jednoho Oscara a současně zviditelnil herečku Scarlett Johansson. Charlotte přiletěla do Japonska se svým manželem fotografem a kvůli jeho pracovní vytíženosti zůstává sama ve spárech vlastních myšlenek a velkoměsta překypujícího životem, který je v protikladu k jejímu vnitřnímu rozpoložení.

Scarlett Johansson jako Charlotte ve filmu Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003); foto: Focus Features

Osamělá je ale i Marie Antoinetta neustále obklopená služebnictvem a dvořany ve stejnojmenném filmu z roku 2006. Stejně jako ona se snaží svou osamělost překrývat znuděností i parta náctiletých z Bling Ring: Jako VIPky (2013), které jejich posedlost celebritami a světem luxusu dovede až do soudní síně. Rozptýlení od vnitřní krize hledá i hlavní hrdina ve filmu Odnikud někam (2010), které mu nakonec místo bezcílných jízd po Los Angeles a objednávání striptérek pomůže najít jeho dospívající dcera v podání Elle Fanning.


Kvůli probíhající občanské válce jsou odříznuté od okolního světa i chráněnky dívčí školy pod přísným vedením ředitelky Marthy Farnsworth (Nicole Kidman) v adaptaci historického románů Oklamaný (2017). V kolotoči práce a rodiny ztrácí svou pevnou půdu pod nohama i Laura v komediálně laděném posledním snímku Sofie Coppola V úskalí (2020). Na pomoc ji přichází její šarmantní, ale zodpovědností příliš nedotčený otec Felix (Bill Murray).

Záběr z filmu Oklamaný (The Beguiled, 2017); foto: Focus Features

Tím se dostáváme k nejzásadnějšímu elementu filmů Sofie Coppoly, který bývá často i terčem kritiky. A tím je překvapivě zaměření na ženské hrdinky. Konkrétně na typ mladé křehké až éterické dívky/ženy v nesnázích, která volá po mužské pomoci a je na míle vzdálená trendu, který se snaží změnit spousta režisérských kolegyň. Polemika, jež by vydala na celý samostatný článek. Uvidíme, kdo se stane hlavním hrdinou příštího filmu Sofie Coppoly, a jestli v něm opět najdeme všechny typické prvky její tvorby, ze kterých jsme tu nastínili opravdu jen ty nejhlavnější.