- Iveta Laštovicová
SO YONG KIM
Korejsko-americká režisérka a scenáristka, která přirovnává točení filmů k terapii. Za nejzábavnější a nejdůležitější část tvorby svých filmů považuje měsíce strávené ve střižně. Její filmy jsou velmi intimní a křehké, ovlivněné vlastním dětstvím a zkušeností imigrantky. Krátkou ochutnávku jejího stylu můžeme najít například ve videoklipu zpěvačky Mitski k songu A Burning Hill.
Na život i pozdější filmovou kariéru naší dnešní ženy mělo vliv prvních dvanáct let života. Otec opustil rodinu velmi brzy a matka, která chtěla pro dceru lepší život odletěla do USA. Malá So Yong Kim tak do svých dvanácti let žila s prarodiči na korejské farmě dokud matka nevybudovala potřebné zázemí pro obě. Přestěhování do Los Angeles byla opravdu velká změna od jejího dosavadního stylu života a krok do neznáma. Když se So Yong Kim rozmýšlela nad studiem na vysoké škola, její matka jí postavila před jasný plán: můžeš si dělat co chceš, pokud nejdřív vystuduješ obchod. A tak se taky stalo. Mezitím se ale So Yong Kim seznámila se svým budoucím manželem, který zrovna studoval filmovou školu. Mohla tak pozorovat a pomáhat při natáčení. Přitom se rozhodnout, že právě natáčení filmů je to co jí láká nejvíc a chce dělat.
Jaké je to být introvertní cizinkou z farmy, která si musí zvykat na americké velkoměsto promítla So Yong Kim do debutového filmu Mezi dny (In Between Days, 2006), který vzbudil kladné ohlasy na několika mezinárodních festivalech. Na Sundance získal například Zvláštní cenu poroty pro hraný film. Příběh se zaměřuje na mladou Amie, která bojuje s adaptací na nový život po přestěhování rodiny z rodné Korey do kanadského Toronta. K tomu současně objevuje svoji sexualitu, která k dospívání patří. Film se věnuje jak přátelskému poutu mezi Amie a její nejlepší kamarádkou Tran, ale i vztahu matky a dcery a absenci otce v rodině. Režisérka chtěla divákům předat upřímný a otevřený příběh imigranta. Pocity odcizení znásobené obdobím dospívání, když člověk hledá sám sebe. Film se natáčel jen s minimálním rozpočtem a neherci.
I ve svém druhém filmu zrcadlí So Yong Kim svoje dětství. V Pusté hoře (Threeless Mountain, 2008) musí sedmiletá Jin a její mladší sestra zůstat během léta u své tety, protože se jejich matka vydá hledat jejich otce. Dívky počítají dny a vzpomínají na slib matky, že se brzy vrátí. Nejen, že od ní nejsou žádné zprávy, ale teta se náhle rozhodne, že už se o dvě malá děvčata nemůže starat.
S třetím filmem se chtěla So Yong Kim vydat jiným směrem než doposud a své hrdiny přemisťuje do amerického prostředí. For Ellen (2012) se odehrává v bezejmenném maloměstě, pokrytém sněhem a ledem. Stejný chlad cítíme i ze vztahů mezi hlavními hrdiny. Člen rockové kapely Joby Taylor (Paul Dano) přijíždí do města, aby s pomocí právníků vyřešil svůj rozvod a péči o svou šestiletou dceru Ellen. Vztah s manželkou už se zachránit nedá a tak se Joby snaží během pár dní dohnat ztracený čas alespoň s dcerou, kterou do současné doby téměř nevídal. Přesně to byla původní idea celého filmu. Opět vzpomínka So Yong Kim na vlastní minulost. Na setkání se svým otcem, kterého předtím nikdy neviděla a byl pro ni vlastně cizím člověkem, který se náhle objeví na prahu jejich domu. Hlavní hrdina byl v původní verzi scénáře daleko starší a jeho profesí bylo obchodování. Jméno i profesi hudebníka dostal podle známého režisérky. S příchodem Paula Dana do obsazení filmu pak přišlo omlazení hlavního hrdiny a vše zapadlo do sebe.
Posledním a opět intimním snímkem, který je studií přátelství dvou žen, které se dlouho neviděly je Lovesong z roku 2016. Riley Keough v něm hraje mladou matku, která své dny často tráví v rodinném domě na venkově sama jen se svou malou dcerou. Setkání se svou dřívější kamarádkou Mindy (Jena Malone) je pro ni vítané oživení. Obě okamžitě navážou na pouto, které spolu kdysi sdílely a díky kterému se můžou navzájem svěřit téměř s čímkoliv. Zásadní věc však mezi nimi zůstává nevyřčena. Nejen kvůli tomu, že už se každá ve svém životě nachází někde jinde. Filmu hodně napomáhá chemie mezi hlavními herečkami. První polovinu filmu je totiž režisérka nechala z větší části improvizovat, kdežto ve druhé části filmu už se naopak měly obě držet scénáře.
