- Ondřej Nykl
SLALOM
INTIMNÍ EXKURZE NA POKŘIVENÝ PRÁH DOSPĚLOSTI
Snímek zařazený do oficiálního výběru neuskutečněného festivalu v Cannes 2020 vypráví příběh dospívající vrcholové lyžařky Lyz, do jejíhož osobního života silně zasáhne charizmatický trenér Fred. Tvůrcům se však daří vyvarovat tendenčnosti a místo ní nabízí Charlène Favier ve svém celovečerním debutu upřímnou a citlivou sondu do prožívání ambiciózní, ale nezkušené mladé dívky. Film byl na česká plátna uveden koncem listopadu a krom toho jej mohou diváci zhlédnout na internetové platformě Aerovod.
Ve Slalomu je výrazným motivem silně subjektivní způsob vyprávění. Od prvních minut až do poslední scény jsme neustále s Lyz. Když poprvé vyhrává, když se o ni začnou zajímat média. Když leží v čerstvém vánočním sněhu s Justine, kouří jointa a děkuje své kamarádce za krásné svátky. Když jí její maminka zdráhavě vysvětluje, že ona s ní Štědrý večer nestráví. Když na ni uprostřed tréninku přijde cyklus. Když se cvičení v posilovně zvrtne v první velký, ne zrovna hezký sexuální zážitek. A našla by se spousta dalších když. Perspektivě hlavní hrdinky odpovídá i práce kamery. Lyzino okolí se často utápí v neostrosti, což pomáhá dokreslit pocity dezorientace, osamělosti, ale také třeba divokého vzrušení z ovládnutí prudkého svahu. Obdobně je to se světly, která leckdy svítí přímo do kamery a nechávají v obrazu četné odlesky, jindy zas vrhají stíny na aktéry dějově temných situací.
Zkrátka, příběh vidíme optikou hlavní postavy, což má za následek několik zásadních věcí. Jako první zmíním tu nejevidentnější – divák může proniknout do Lyziny intimity a sledovat její niterné pochody. Dokáže se na ni snadno napojit a společně s ní prožívat všechno to, co je pro ni zrovna nejpalčivější. Aspirující slalomářku ovšem nejen pozorujeme. Můžeme porovnávat její zkušenosti a vlastní projevy s různými postavami v různých časech. Tato možnost porovnání je klíčem k tomu, jak se film dokáže držet dál od ploché schematizace. Vše se totiž stává ambivalentním, vyvíjejícím se, plným postupných proměn.
Zpočátku je Lyz vykreslena jako zelenáč, nejhorší lyžař celé skupiny. Jako někdo z nefungující rodiny, kde není o koho se opřít. A především jako někdo nejistý. Při práci s pocity své hrdinky režisérka používá i drobnosti, někdy až úsměvné. Třeba rozpačitost u štědrovečerní tabule je podaná velmi přirozeně a výmluvně. Mladá lyžařka je však odhodlaná na sobě pracovat a první Fredovy fyzické doteky tak slouží čistě k tréninkovým účelům, dopomáhají ke zlepšení formy. Jakmile začne mít úspěch, je trenér i prvním člověkem, který ji pochválí a uzná její potenciál. Je tedy logické, že k němu začne jeho svěřenkyně emočně tíhnout. Navíc zde Fred dostane prostor projevit se i jako chápavý, přemýšlivý člověk – příkladně v dialogu po menstruačním incidentu při tréninku.
Právě to je klíčové – alespoň do určité hloubky je vykreslena nejen budoucí oběť, ale také Fred, který se díky tomu nestane prvoplánovým modelem predátora. Určitou dobu je pro Lyz opravdovou oporou. Díky poodkrytí nešťastného příběhu jeho vlastní lyžařské kariéry dokonce chápeme, proč se pro něj žákyně, plnící jeho vlastní sportovní sny, stane takovým středobodem. Nejednoznačně podanou se v průběhu děje stává i samotná protagonistka. Po většinu času nedostává dostatečnou podporu od matky, sama jí ale vědomě nebere telefony, ani neodpovídá na vzkazy. A kontury neustále těsnějšího vztahu s Fredem jí přes veškerou zdánlivou problematičnost zprvu vyhovují. Trenér je pro ni stále vzorem a motorem jejího sportovního úspěchu, někým, pro koho je důležitá, kdo jí poskytuje pozornost. Dostává se tak do spletitého emočního vězení, ve kterém jde sama proti sobě. Na chvíli skoro jako by si s Fredem dokonce prohodili role. Díky této konstrukci se tvůrcům filmu daří pojmout celý problém komplexně a ukazují více rovin, ve kterých se může odehrávat.
