• Iveta Laštovicová

PROXIMA

ŽENA, MATKA NEBO ASTRONAUTKA?


Příběhy o profesi astronautů a jejich vesmírných dobrodružství byly a jsou v Hollywoodu populárním tématem. Jejich nebezpečná a náročná práce je prezentována jako poselství a povyšuje je často na úroveň superhrdinů, kteří neváhají položit život za záchranu lidstva. Pak je tu ale poslední trend, který razí filmy jako Gravitace (Grativy, 2013), Ad Astra (2019) nebo První člověk (First Man, 2018), které astronauty více polidšťují a zaměřují se spíš na jejich emoce a myšlenky. Za vším tím hrdinstvím jsou přeci jenom pořád lidé z masa a kostí. Francouzská režisérka Alice Winocour (jíž jsme věnovali jeden z naších článku v rubrice Ženy) jde se svým posledním filmem Proxima ještě dál a hlouběji, když nám ukazuje na příběhu hlavní hrdinky jaké je to být zároveň ženou, matkou a astronautkou. 


Život Sarah (Eva Green) se od dětství točil kolem vesmíru (stejná fascinace motivovala i samotnou režisérku). Její vášeň ji obklopuje ve všem. Svou dceru pojmenovala Stella (z latinské stellar – hvězda) a kocour pobíhající po bytě slyší na jméno Lajka. I bývalý manžel pracuje jako fyzik na vesmírném výzkumu. Její cílevědomost a odhodlání ji společně s tvrdou dřinou dovedlo až k uskutečnění největšího snu. Dostává se do týmu vesmírné mise – Proxima. Čeká ji tak rok na oběžné dráze. Jenže kromě tvrdého fyzického tréninku před startem a nutné izolace, má před sebou i neméně psychicky náročný úkol. Musí se ozloučit na dlouhou dobu jak se Zemí, tak především se svou osmiletou dcerou (Zélie Boulant). 

Eva Green a Matt Dillon ve filmu Proxima, foto: Aerofilms
Eva Green a Matt Dillon ve filmu Proxima, foto: Aerofilms

A právě v tomhle tkví největší síla filmu. Skvěle totiž vystihuje boj hlavní hrdinky, kdy musí zvládat náročný výcvik a zároveň být matkou své dceři, která se čím víc se blíží odlet dožaduje větší pozornosti. Oboustranný tlak se zvyšuje každým blížícím se dnem odletu. Sarah tak v každé volné minutě telefonuje domů a snaží se držet krok s životem své dcery. Je si vědoma toho, že ani na oběžné dráze nebude moci svou rodičovskou starostlivost a obavy vypnout. Režisérka se snaží dát prostor i pro emoce osmileté dcery, která je postavena před nezvratné rozhodnutí a začne si uvědomovat, že její matka bude více jak rok nejen mimo domov, ale i mimo planetu. Zélie Boulant, pro níž je Stella první větší role, působí velmi přirozeně a ve společných scénách s Evou Green jen stěží uvěříte, že nejsou matkou a dcerou i ve skutečnosti. 


S čím ještě musí Sarah zápasit, je nedůvěra svých kolegů, především vedoucího mise Mikea (Matt Dillon), že jako žena dokáže ve své profesi mezi muž obstát. Mike se neostýchá představit novou členku týmu laciným vtipem a stereotypním zaškatulkováním. Před ostatními kolegy ji pak označí víc než za astronautku za vesmírnou turistku. Sarah navíc denně trénuje s myšlenkou na to, že může být při sebemenší chybě v misi nahrazena mužským náhradníkem a její sen se rozplyne. 

Eva Green a Zélie Boulant ve filmu Proxima, foto: Aerofilms
Eva Green a Zélie Boulant ve filmu Proxima, foto: Aerofilms

Od Proximy tedy divák rozhodně nemůže očekávat akční podívanou plnou napětí. Jde o čistokrevné drama, okořeněné ale velmi atraktivním prostředím. Alice Winocour a jejímu štábu se totiž podařilo točit přímo v nejslavnějším výcvikovém středisku v ruském Hvězdném městečku a dostali se i do útrob kosmodromu Bajkonur. Scény z tohoto prostředí a výcviku působí až dokumentárním dojmem a přibližují divákovi výcvik astronautů nebývalým způsobem od jmenování do týmu až po přípravu před samotným odletem. Svůj scénář (na kterém se podílel mimo režisérky i Jean-Stéphane Bron) konzultovala Alice Winocour s první francouzskou astronautkou Claudie Haignéré. Film tak působí naprosto věrohodně ve všech ohledech a je skvělou poctou všem matkám astronautkám, které jsou jmenovány během závěrečných titulků.