- Vojtěch Kozlíček
PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM (1975)
ZBLOUDILÁ KNIHA PROMĚNILA FILMAŘINU V ÚSPĚŠNOU TERAPII
V pondělí to byly dva roky, co nás opustil Miloš Forman a nemuseli jsme tím pádem moc dlouho přemýšlet, jakému filmu nový Ohled věnovat. V biografickém dokumentu Forman vs. Forman z minulého roku od Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny se dozvídáme více o Formanově pobytě ve Spojených státech a jeho práci na prvním zahraničním filmu Odcházím… (1971), který zrovna nenaplnil očekávání amerických diváků.
“Ten film byl uvedenej a byl to propadák… Tak prostě zaprvé z takový nějaký ješitnosti prostě, jsem se nechtěl vrátit domů jako poraženej. No tak jsem napsal takovej dopis že jo, na ministerstvo vnitra, kdyby byli tak hodný a prodloužili mi tu výjezdní doložku, že si tady chci ještě jako zkusit udělat ještě jinej film v Americe…
‘Samozřejmě, samozřejmě, ale přijeďte si pro ní do Prahy.’
No tak to jsem věděl, že to přijedu do Prahy a spadne klec, že jo. Tak jsem se rozhodl, že už se nevrátim no.”
– Miloš Forman v dokumentu Forman vs. Forman (2019)
Vzhledem k tomu, že měl Forman slíbená procenta ze zisku se ocitl v nepříjemné situaci. Sám a bez peněz. Zavítal tak do hotelu Chelsea, který vedl jakýsi mecenáš tamních umělců jménem Stanley Bard a nechal zde Formana dva roky přebývat. Režisér celé dny prospal a trpěl depresí. Uvědomil si také, že není schopen psát v cizí zemi, kde neprožil své děství a dospívání, cizím jazykem scénář a pokud má ještě někdy něco natočit, bude se muset spolehnout na předlohu. Jednoho dne mu přišla poštou kniha od autora Kena Keseyho „Vyhoďme ho z kola ven“ (One Flew Over The Cuckoo’s Nest) z roku 1962.
Ještě před Formanem tu však byl dramatik Dale Waserman, který převedl knihu na divadelní prkna a do hlavní role obsadil tehdejší velkou hvězdu Kirka Douglase (Spartacus, Stezky slávy). Kirk Douglas následně začal usilovat o natočení filmové podoby a beznadějně hledal producenta. Každému připadalo téma příliš depresivní. V momentě, kdy viděl Formanovi Lásky jedné plavovlásky (1965) při jeho návštěvě tehdejšího Československa, kompletně změnil svůj pohled na věc. Tenhle český režisér umí natočit úspěšný, prvotřídní, černobílý film a přitom levně… Tak se stanu producentem já sám a on to bude režírovat! Forman byl nabídkou pochopitelně nadšený a Douglas mu slíbil, že pošle knihu, což také udělal. Bohužel byla zabavena na hranicích a nedozvěděl se to ani Douglas ani Forman.
Projekt zůstal promlčený, Douglas nikoho dalšího nesehnal a čas plynul. Po šesti letech se rozhodl jeho syn Michael Dougals projekt znovu otevřít a film natočit. Douglas mladší byl stejně jako jeho otec fascinován Formanovou prací. Tentokrát šlo o legendární snímek Hoří má panenko (1967). Kniha se tedy znovu vydala na cestu a tentokrát dorazila do cíle ke zbědovanému Formanovi do hotelu Chelsea.
Podle Formanových slov jej nakonec obsadili jako režiséra díky jeho „vychování Evropana“. Ve Spojených státech totiž režiséři neřeknou k jejich pojetí filmu nic, dokud nedostanou smlouvu. Forman byl však zvyklý, že pokud chtěl něco natáčet v Praze, musel nejdříve odprezentovat jasnou vizi.
Forman upustil od mnoha halucinogenních výjevů, které sice fungovaly dobře v knižní podobě, ale ve filmu by podle něj působily směšně. Dalším přístupem k filmu bylo natáčení v autentickém prostředí. Producent Saul Zaentz a Michael Douglas začali hledat psychiatrickou léčebnu, kde by něco takového bylo možné. Vzhledem k povaze románu se většina ústavů nebyla ochotná zapojit. K natáčení nakonec svolil doktor Dean Brooks v Oregonské státní nemocnici v hlavním městě Salem a ve finále pořádně přiložil ruku k dílu. Jednak si ve filmu střihnul roli doktora Johna Spiveyho, pomohl tvůrcům se scénářem především v tom smyslu, že jim poradil, jak se ve skutečnosti v psychiatrické léčebně chová samotný personál a jak mluví doktoři. Brooksův pohled na věc velmi pomohl vedoucímu produkce Martinovi Finkovi k rozdělení jednotlivých rolí.
Nejzajímavějším však bylo, že místo toho, aby se Brooks snažil ilozovat pacienty mimo natáčení, dovolil jim pohybovat se na scéně, pomáhat osvětlovačům, kameramanům, maskérům a celou situaci proměnil v jakousi experimentální terapii. Tenkrát měla léčebna 85 pacientů, 55 dělalo komparz a zbytek pomáhal. Vyplatila se nakonec Brooksova náklonost k alternativní léčbě a filmařina jako terapie?
Forman uvedl, že si pamatuje na jednoho z pacientů, který na začátku natáčení nebyl schopen dát dokupy tři slova, co by dávala smysl. Když s filmem skončili, pacient dával všemožné příkazy a mluvil v souvětích. Nutno však zmínit, že se tvůrci pohybovali na hraně, jelikož zde bylo několik pacientů s vážnými duševními chorobami a dostávali se do situací, kdy mohli někoho bez problému ohrozit. Hádáme však, že je kouzlo filmu tak uhranulo, že na nějaké delikty neměli ani pomyšlení.
Co se týče hlavní role, měl Miloš Forman jasno, jedině Jack Nicholson. Jenže Nicholson měl v té době smlouvu na jiný film (v roce 1975 hrál ve čtyřech filmech), takže zvažoval Forman alternativu v podobě Marlona Branda, ten ale nejevil o roli zájem, na Nicholsona tak museli počkat.
„Od chvíle, kdy přijde na scénu až do chvíle kdy ji opouští, je to ten nejlépe připravený, ukázněný a spořádaný herec. Je naprosto perfektní, ale než na tu scénu vyjde a poté co z ní odejde, opravdu si dodnes nejsem úplně jistý, jestli není blázen.“
– Miloš Forman v Byl jednou jeden film o Nicholsonovi
Roli Velké sestry odmítlo podle slov Michaela Douglase na pět velmi slavných hereček, přičemž se domnívá, že důvodem bylo tehdejší „ženské emancipační hnutí“ (v 60. a 70.letech přišla druhá vlna feminismu), které zkrátka příliš nerezonovalo s charakterem zlé sestry v psychiatrické léčebně. Do role nakonec obsadili herečku Louise Fletcher, která si předtím zahrála v několika televizních pořadech a dramatu Srocení orlů (1963). Velká sestra měla podle Formana původně představovat čisté zlo. Postupně ji však přetvořil v důvěryhodně vzhlížející bytost připomínající anděla, která je hluboce přesvědčená o tom, že pacientům pomáhá, koná dobro. Až tohle ryzí přesvědčení je největší hrozbou.
„Chtěli, aby postava Velké sestry byla lidská. Neměla představovat jen loutku v systému.”
– Louise Fletcherová
V případě náčelníka Bromdena se Forman rozhodl držet předlohy, kde je popisován jako mohutný a silný indián. Mimochodem kniha je celá psána právě z pohledu Bromdena, který trpí schizofrenií. Na vysokého indiána jménem Will Sampson narazil Mel Lambert, jenž se mihnul ve filmu jako správce přístavu. Forman na něj vzpomíná jako na velmi inteligentního chlapíka, který měl navíc talent na malování. “I am first, last and always a painter.“
Natáčení zabralo zhruba tři měsíce a film byl sestříhán z původní stopáže 4 hodin 30 minut na 2 hodiny 13 minut. Všichni herci dorazili do léčebny 14 dní před natáčením a Forman každému přidělil jednoho pacienta, od kterého měli odkoukat jeho pohyby a grimasy. Řada herců během práce na filmu přespávala v léčebně.
Začalo docházet k situacím, že někteří nevěděli, kdo je pacient a kdo je herec. Forman dával hercům prostor, nechával je improvizovat, což vneslo na natáčení příjemnou a uvolněnou atmosféru. Na druhou stranu takový přístup vytvářel trochu chaos a byl problematický pro zbytek štábu, jelikož zvukaři nevěděli, jak rozmístit mikrofony a jeden z nejvýznamnějších hollywoodských kameramanů, držitel Cen Akademie Haskell Wexler, musel přijít s řešením, jak ovládat těžkopádnou kameru ve ztísněných prostorách nemocnice a stihnout zabrat všude pobíhající blázny. Přístup režiséra a přístup kamerana zde šli proti sobě.
„Pro kameramana perfekcionistu je ideální film bez herců. Protože se v něm nic nehýbe, nic neruší světlo, může nasvítit cokoliv a zůstane to pořád tak. Pro režiséra je ideální film bez kamery, protože kamera vždycky herce trochu znervózňuje.“
– Miloš Forman
Wexler natočil téměř 90% filmu a pak jej Douglas vyhodil. Na jeho místo nastoupil Bill Butler, kterého při natáčení scény na lodi ještě vystřídal Bill Fraker. Wexler popsal pro Henderson’s Film Industries vyhazovav jako naprosto devastující a nepochopitelný navzdory některým neshodám s Formanem. Filmu věnoval velký kus sebe a nyní měl projekt opustit. Později se však dozvěděl, že se na něj v té době vyptávala FBI v souvislosti s připravovaným dokumentárním snímkem Underground (1976), kvůli kterému se Wexler setkal s několika stíhanými osobami. Kameraman se později domníval, že šlo o nějaký tlak na producenty ze strany federálního úřadu.
Proti filmu mimo jiné protestovala Americká psychiatrická asociace. Vládní agentura dokonce pověřila část štábu, který pracoval na filmu, aby natočili krátký dokument, kde v podstatě přetočili scény zobrazených „nápravných metod psychiatrie“ s reálnými pacienty. Materiál byl ve skutečnosti ještě hrůznější než film.
Přes veškeré neshody a komplikace byl film dokončen a slavil ohromný úspěch. Premiéra proběhla 19.listopadu 1975. Vyjma klasických hollywoodských destinací si film vychutnali diváci také v nemocnici v Salemu za přítomnosti herců a pacientů. Film vyhrál Cenu Akademie za adaptovaný scénář, svou první zlatou sošku si za režii odnesl Miloš Forman, stejně tak Louise Fletcherová a nominaci konečně proměnil i Jack Nicholson. Vítězství navzdory brilantní konkurenci ve formě Spielbergových Čelistí či Kubrickova Barryho Lyndona.
Miloš Forman přebírá Cenu Akademie za nejlepší režii
DĚKUJEME PANE FORMANE
