- Vojtěch Kozlíček
NEVIDITELNÝ (1933)
ŠÍLENEC DVACÁTÉHO STOLETÍ
Včera vstoupil do českých kin snímek Neviditelný, o kterém jsme již napsali recenzi. Vzhledem k tomu, že se jedná o adaptaci stejnojmenného románu z roku 1897 od H. G. Wellse, který ve třicátých letech minulého století převedl na filmová plátna režisér James Whale (Frankenstein, Frankensteinova nevěsta), výběr filmu pro Ohled byl jasný.
Filmová monstra provázejí kinematografii od jejího počátku a úspěch, který sklidil Frankenstein v roce 1931, byl jen dalším důkazem, že se jich jen tak nezbavíme. Potenciál v nich pochopitelně vidělo filmové studio, v tomto případě Universal, které tlačilo Whalea do sequelu k Frankensteinovi a dalo stopku jeho projektu Road Back, pokračování válečného hitu Na západní frontě klid (1930). Aby se režisér vyhnul natáčení pokračování Frankensteina, rozhodl se studio zaujmout s novým monstrem – neviditelným mužem.
Navzdory tomu, že se studiu líbil název i autor předlohy H. G. Wells, zakoupili navíc práva k novele od spisovatele Philipa Wylieho, který přišel například s nápadem neviditelné chobotnice. Práce Wylieho podle filmového historika Paula M. Jensena značně ovlivnila R. C. Sheriffa při psaní scénáře a film se tak trochu odklonil od knižní předlohy. Scénarista také přidal postavu snoubenky jménem Flora Cranley, kterou si zahrála hollywoodská hvězda a spolupracovnice režiséra Gloria Stuart (The Old Dark House, The Kiss Before the Mirror, Titanic). Nelze však hovořit o závratných změnách, jelikož Wells musel vše schválit.
Patrnou změnou bylo chování hlavní postavy. Uvedl tak další filmový kritik David J. Skal v bonusovém materiálu Now You See Him: The Invisible Man Revealed! (2000). Vědec Jack Griffin je totiž v předloze postavou, která je v podstatě uvězněná v neviditelném těle. Tento stav ho naprosto odcizuje od společnosti, kterou začíná nenávidět a chce narušit pořádek v ní. Hollywoodská verze Jacka Griffina je nám od začátku prezentována jako postava šíleného vědce, kterého s každým krokem napadá nový způsob, jak ublížit svému okolí. Neviditelnost pro něj není nehodou či nemocí, ale nový fascinující způsob, jak terorizovat lidstvo.
“We’ll begin with a reign of terror, a few murders here and there. Murders of great men, murders of little men, just to show we make no distinction. We might even wreck a train or two. Just these fingers around a signalman’s throat.“
Po celý děj je postava buď zahalena obvazy nebo není vidět a odhalí se nám až v posledním záběru filmu. Neviditelného muže tak tvořil kostým, efekty a v neposlední řadě jeho zobrazení podtrhoval hlas. Do role nakonec obsadili anglického herce Claudeho Rainse, jednalo se o jeho druhý film. Dcera Jessica Rains na otce prozradila, že měl tak silný akcent, že když jí zpíval jako malému dítěti písničky, nerozuměla mu ani slovo. Hlas byl jeho indispozicí, nikoliv předností. Rains ale neztrácel naději, svůj hlas během let urputně piloval a ve finále se ukázal jako ideální volbou na neviditelného muže. Ačkoliv jeho screen testy byly katastrofa, režisér si Rainsův hlas okamžitě zamiloval. Ostatně posuďte sami v této krátké ukázce:
Nejen hlas, ale i smích vytvořili geniálně šílenou postavu
V souvilosti s Neviditelným mužem nejde nezmínit optické efekty, které mistrně zvládla legenda ve své branži, John P. Fulton. Fulton se za svůj život podílel na neuvěřitelných 253 snímcích, včetně Whaleova Frankensteina.
Postava Griffina se během filmu různě odhaluje a převléká. Dochází tedy k situacím, kdy oblečení „vlaje ve vzduchu“. Aby takového efektu mohli tvůrci docílit, oblékl si Rains černý sametový oblek, podobný dnešnímu zelenému plátnu či zelenému obleku, který se následně vyklíčuje v postprodukčním počítačovém programu. Herce filmovali před pozadím tvořeném stejnou látkou. Záběry se poté v postprodukci naskládaly na sebe a zabarvily se nežádoucí části. Takový proces se nazývá matte painting. V kombinaci s normálním záběrem vznikla iluze neviditelnosti. Největší výzvou byla pro Fultona scéna odrazu v zrcadle.
Neviditelný muž sklidil ve své době skvělý ohlas, vydělal studiu solidní peníze, ale hlavně odstartoval nový trend – neviditelnost ve filmech. O sedm let později vznikl kromě pokračování s názvem Návrat neviditelného muže, také film The Invisible Woman (1940), v roce 1942 přišel Invisible Agent, vzniklo také několik seriálových adaptací, a nakonec letošní remake, který se podle nás vcelku vydařil. Každopádně ať už vyrazíte do kina nebo ne, na Whaleova Neviditelného muže si čas určitě najděte. Nejen efekty, ale i groteskní dialogy, herecké výkony a režisérův humor činí z tohoto kousku kinematografie “must see” záležitost!
