- Vojtěch Kozlíček
AMERICKÉ PSYCHO (2000)
KONTROVERZNÍ NOVELA VE FILMOVÉ PODOBĚ
Hned na začátku je třeba zmínit, že dnešní Ohled obsahuje řadu spoilerů. Pokud jste tedy snímek Americké psycho ještě neviděli, doporučujeme si ho nejdříve pustit a pak se ke článku vrátit.
Americké psycho (2000) je známé především jako satirická novela spisovatele Breta Eastona Ellise (Less Than Zero, The Rules of Attraction), která byla publikována v roce 1991. Dílo se stalo bestsellerem a současně terčem kritiky National Organization for Women, která jej označila jako manuál na urážení a mužení žen, přesto při psaní uvažoval Ellis nad svou prací svým způsobem jako feministickou novelou.
Příběh je zasazen do období konce osmdesátých let, kdy jsou součástí americké společnosti tzv. “yuppies”. Termín označuje subkulturu mladých bohatých lidí, kteří pochází z dobře situovaných rodin, mají vystudované prestižní univerzity a pracují v oblasti businessu – korporáty, burza. Dávají na odiv svůj intelekt, bohatství, vyžívají se v navštěvování luxusních podniků a nosí drahé značkové oblečení. Taková je i hlavní postava Patrick Bateman, s tím rozdílem, že on ke své image přidává vraždění lidí. Násilí je jak v knize, tak ve filmu prvkem, který řadu lidí odradí nebo svede z cesty pochopení samotného díla. Jak jsme ale zmínili v úvodu, jedná se o satiru. Příběh výše zmíněnou kulturu “yuppies” a postavu psychopata Batemana neopěvuje, ale kritizuje a pomocí absurdních situací zesměšňuje.
American Psycho je velmi černá komedie, která v sobě skrývá obrovský potenciál, poněvadž postihuje problematiku elitářství, která se objevuje napříč celými dějinami lidstva. Dobrá, zde by nás někdo mohl chytit za slovo… Řekněme napříč 20. a 21.stoletím. Tuhle novelu se pokusila na filmová plátna převést, paradoxně žena, kanadská režisérka Marry Harron, která měla v té době za sebou svůj režijní debut životopisného krimi Střelila jsem Andyho Warhola (1996) a knihu Americké psycho četla již v době jejího vydání. Během přípravy filmování znovu zkoukla klasiku The Shining (1980), které jsme již jeden Ohled věnovali, inspirovala se Hitchcockem a také Polanskiho prací s prostorem.
Pro postavu Patricka Batemana zvolila režisérka „mistra tělesných transformací“ Christiana Balea, kterého si mimo řady skvělých rolí většina z vás pravděpodobně vybaví jako Batmana v Temném rytíři (2008) Christophera Nolana. Harron se s Balem potkala v létě 1997 a byla si okamžitě jistá, že tohle je ten Patrick Bateman, kterého hledá. Studio ale chtělo Titanicového DiCapria, který zvedl rozpočet filmu z 8 milionů dolarů na 40. Harron trvala na Baleovi, tak od filmu upustila a režie připadla pod Olivera Stona (Četa, Wall Street, JFK). Ironií osudu bylo, že Harron natočila krátký satirický film pro BBC s názvem How to Make an Oliver Stone Film v roce 1992. Stone byl v jejích očích naprosto nevhodný kandidát na režiséra Amerického psycha. Pro časopis Fangoria řekla, že se snažili s DiCapriem přepsat scénář tak, aby byla postava Batemana více sympatická! Nakonec však oba od projektu v srpnu 1998 upustili a Harron s Baleem byli zpět ve hře.
Problémy tím však neskončily, protože se mělo natáčet v Kanadě, odkud pochází sériový vrah, násilník a sadista Paul Bernardo, který si od roku 1993 odpykává doživotní trest. V jeho bytě policie našla výtisk Amerického psycha a pochopitelně tak řada kanadských občanů demonstrovala proti natáčení. Mimochodem s jeho zločiny mu pomáhala manželka Karla Homolka, původem češka, která je od roku 2005 na svobodě. Režisérka však striktně odmítá, že by Americké psycho inspirovalo Bernarda k jeho činům, jelikož měl na svědomí již jednu vraždu před rokem 1991, tedy předtím, než novela vůbec vyšla.
Postava
Zda ztvárnit roli psychopata ve filmu, který vychází z tak kontroverzní knižní předlohy, je na pováženou. Navíc když se odprostíme od všech problémů, které knihu i natáčení provázely, dostáváme se k dalšímu bodu – vliv takové role na hercovu budoucí kariéru.
Přesně k tomuto tématu směřovala otázka Charlieho Rosee v jeho talk show, kam dorazila po vydání filmu režisérka, spisovatel Ellis i Bale. Bale zde vysvětluje, že se mu někteří lidé pokoušeli naznačit, aby takovou roli nebral. Jako přirovnání použil postavu Normana Batese z Hitchcockova legendárního snímku Psycho (1960), kterého ztvárnil Anthony Perkins. Problém tkví v tom, že se jedná o role tak ikonické, že se z jejich aury herec jen těžko vymaní. Ten typ postavy, která navždy utkví v divákově mysli.
Podle Balea je však Patrick Bateman úplně jiným psychopatem než Norman Bates nebo třeba Hannibal Lecter. Tenhle chlápek je směšný a nelze ho brát příliš vážně. Divák se „směje spíše jemu než s ním.“ Zároveň by podle herce nikdy nemohl existovat v opravdovém životě, protože veškerá jeho životní rozhodnutí probíhají bez jakéhokoliv zamyšlení. Bateman nejedná instinktivně, nemá žádné vědomí a tudíž nemá ani žádné limity. Bez váhání si s někým potřese rukou, stejně jako někoho zastřelí nebo rozčtvrtí sekerou.
Christian Bale uchopil postavu jako herce. Bateman přeci každý den funguje podle zaběhlé rutiny… má připravenou vyváženou dietu, cvičí, používá pleťovou masku, připravuje se na další den ve společnosti, kdy bude hrát, aby do ní zapadnul. Bale tak stanul před velkou výzvou, protože herci se obvykle snaží o přesný opak.
Prostředí
Když jsme vám na začátku tak krásně popsali “yuppies”, tak nemůžeme vypustit produkčního designéra Gideona Ponte (Osudová sázka, Ta známá Bettie Page, cena MTV za video Lauryn Hill, momentálně se pohybuje především v oblasti módy – vazby na Nicka Knighta), který vybavil byt Patricka Batemana, nadesignoval „životně důležité vizitky“ a zařídil mrtvoly ve skříni.
Při designu Batemanova bytu sehrál hlavní roli minimalismus, bílé stěny a galerijní obrazy. Pro portál yahoo! zmínil Ponte, že se tvůrci snaží bílé barvě ve filmech většinou vyhnout, aby předešli špatným odstínům pleti. “So that’s why it was sort of jarring – it’s not easy on the eye.” Bílé stěny, váza, gauč, postel s bílým povlečením a další jednoduché vybavení vytvořili sterilní prostředí, které nepůsobilo vůbec útulně. (3D vizualizace dostupná na ArchDaily).
V obývacím pokoji, kde se odehrála nejproslulejší scéna z filmu s Jaredem Letem, visely na zdi černobílé obrazy umělce Roberta Longa ze série MEN IN THE CITIES, které zachycují postavu muže a ženy při pádu. Umělec při jejich tvorbě házel po modelech tenisákem.
Design vizitek, které sehrály tak důležitou roli, jak jste mohli vidět ve videu výše, považuje Ponte s odstupem času za chybný prvek, jelikož připomínaly spíše vizitky evropské než americké. A co se týče mrtvol? Na ty nezbyly peníze a tak se do zkrvaveného igelitu zabalilo pár živých modelek a v koupelně se natáhla herečka a spoluautorka scénáře Guinevere Turner. Veškerou tuhle nádheru zachytil polský kameraman Andrzej Sekuła, ale tušíme, že mu to násilí a krev moc nevadilo, vzhledem k tomu, že točil s Tarantinem Gauneři (1992) nebo Pulp Fiction (1994).
Kultorvní hit
Přes všechny překážky a trable se zrodil další kultovní hit, některými nepochopený, jinými opěvovaný. Jedním z fanoušků filmu je americký raper, návrhář a kreativec Kanye West, který tenhle snímek vrátil na plátna při uvedení svého šestého studiového alba Yeezus (2013). Během poslechu jeho nové desky se na zdi Milk Studios v Los Angeles objevil Scott Disick a Jonathan Cheban v krátkém filmu nebo spíše remaku již zmiňované scény, kde to schytá Jared Leto.
Zdrojové video bylo již staženo z oficiálních stránek Kanye Westa.
I have to return some video tapes, I have to return some video tapes, I have to return some video tapes
