- Vojtěch Kozlíček
DUNA (1984)
LYNCHŮV NEZDAT JMÉNEM DUNA, KTERÝ ZACHRÁNILA FILMOVÁ VÝPRAVA
Spisovatel Harlan Ellison se v bonusových materiálech, dostupných na DVD z roku 2004, k Lynchově projektu vyjádřil slovy: “Myslel jsem, že Duna je jednou z těch knih, které se dobře čtou a v mysli diváků ji vaše představivost dělá mnohem temperamentnější, opulentnější, více sexy, dobrodružnější, temnější a komplexnější, než by mohl kterýkoliv film.“ David Lynch spolupráci na tomto speciálním DVD vydání odmítl a Dunu hodnotí jako tvrdou lekci, která přichází s ponaučením:
Netočte film, pokud to nemůže být film, který chcete natočit, je to směšné a špatný vtip, který vás zabije.
Navzdory tomu se našli odvážlivci, kteří se o adaptaci sci-fi románu Franka Herberta pokusili znovu. Denis Villeneuve nám svou verzi Duny představil tento týden, s jakým úspěchem si můžete přečíst v naší recenzi. Předtím se tedy pojďme podívat, jak to v roce 1984 vypadalo na place té Lynchovy Duny.
Ať už hodnotíme zpracování dějové linky jakkoliv, svůj obdiv si bez debat zaslouží výprava. Představte si čtyři měsíce na produkci osmi až devíti tisíc kostýmů. Britský kostým designér Bob Ringwood (vytvořil např. batsuit pro Burtonova Batmana), to se svým týmem zvládal doslova na minutu přesně. Kostýmy šly prakticky z rukou švadlen přímo na plac a tvůrci improvizovali, jak mohli. Scénu s polonahým záporákem Feyd-Rauthem z rodu Harkonnenů chtěl původně anglický zpěvák Sting natáčet nahý, ale studio na poslední chvíli zpanikařilo a Ringwood obdržel telefonát. “Myslím, že doslova o půlnoci v předtím, než mi zavolali a řekli, že ho musím do něčeho narvat.”, vypráví a ikonická okřídlená tanga byla na světě!
Bizarními byli potom agenti tzv. Spacing Guild, respektive to, co měli na sobě. Když totiž Ringwood pracoval na jejich kostýmech, hasičský sbor San Diega rušil jednu ze svých starých stanic, kde se náhodou našlo několik desítek pytlů na mrtvoly. Ringwood v rozhovoru uvedl, že byly použité. Hercům a komparzistům, se ale o tom pro jistotu zmínil až po natáčení.
Pro přežití na volném prostranství pouštní planety Arrakis, kde se odehrává hlavní děj filmu, potřebujete obléknout “stillsuit”. Ringwoodův tým vytvořil kostýmy pro muže, ženy i děti. Při procesu vycházeli ze sádrových odlitků a následně pracovali se, v těchto případech hojně používaným, sklolaminátem, pěnovou gumou a tekutým latexem. Duna byl filmový debut Kylea MacLachlana, podle kterého to byly velmi nepohodlné kožené obleky. Herci v nich museli běhat a bojovat ve čtyřicetistupňovém horku v poušti Nového Mexika. Mark Siegel, který měl na starosti konstrukci obleků, zavzpomínal, že se jim říkalo “death suits”.
Na druhou stranu se v nich potili o něco méně než Haruo Nakajima v kostýmu Godzilly, a navíc v nich herci vypadali dobře, svalnatě, sexy. Když Ringwood viděl odkapávající pot z rukou Carl von Sydowa, zeptal se ho, jestli je oblek pohodlný. Von Sydow odvětil: “Ne, je to absolutní peklo, ale vypadá to skvěle, tak to vyržím.” Zatímco herci zápasili s vedrem někde v poušti, ve studiu se snažil vypořádat Kenneth McMillan s vizáží tlustého barona Harkonnena.
“Ten kdo kontroluje melanž, má kontrolu nad celým vesmírem!”
Oblek pro jeho roli vážil téměř 40 kg a McMillan se v něm nebyl schopný ani postavit. Části kostýmu byly naplněny silikonovým gelem, aby jeho pohyby a tělo celkově nabylo více uvěřitelného dojmu. Bob Ringwood připravil pro McMillana ještě jeden oblek, který byl lépe klimatizovaný a chlazený vodou. Když byl kostým připravený, přišel čas zavolat tým přes speciální efekty, který byl pod vedením profesionála Kita Westa schopný naučit barona i létat! Mimochodem West měl v osmdesátých letech na kontě již pěknou řádku filmů, Cenu Akademie za Dobyvatelé ztracené archy (1981) a Cenu BAFTA za Návrat Jediů (1983), kde byl jedním z režisérských adeptů právě David Lynch.
Baron Harkonnen byl pro pohyb na scéně zavěšen na kovové konstrukci. Scéna, kdy vzlétne několik metrů do vzduchu po aktivaci anti-gravitačního pásku, byla realizována pomocí systémů kladek, drátů, závaží a pohyblivých souprav, se kterými operoval tým ručně. Designer Anthony Masters pak zajistil, aby za McMillanem byly na zdi převážně vertikální čáry a kameraman Freddie Francis dohlédnul, že dráty neosvítila světla.
Když pak bylo třeba natočit McMillana z blízka, použil se otočný jeřáb s podestou a opěrátkem, jenž ovládal čtyřčlenný tým. Na poslední fotce vidíme, že operátoři jsou bez trička, West v kraťasech a McMillan ve 40 kg obleku. Death suit č.2. Přesto si, ale McMillan podle Westa na nic nestěžoval a natáčení si nesmírně užíval. „S Kennethem McMillanem byla radost pracovat. Dvě třetiny svého času na place strávil zavěšením na drátech a ani jednou jsem ho neslyšel si stěžovat. Pracoval jsem s mnoha umělci na drátěných plošinách a téměř všichni většinu času sténali o jejich nepohodlí. Z Kennethových úst jsem nikdy neslyšel špatné jediné slovo. Bude nám velmi chybět. “, vzpomíná Kit West
Přes kritiku samotného režiséra se v tomhle osmdésátkovém zpracování nachází celá řadu fascinujících elementů, které si zaslouží svůj obdiv. Film má spoustu fanoušků, kterým trocha šílenství a improvizace naopak chybí v adaptaci Denise Villeneuvea. Porovnání této verze s tou aktuální nechť si každý z nás učiní sám za sebe.
