- Vojtěch Kozlíček
CANDYMAN (1992)
HOROROVÝ SYMBOL AMERICKÝCH VĚŽÁKŮ
Spisovatel Clive Barker sepsal v osmdesátých letech sérii fikčních hororových příběhů nazvanou “Books of Blood”, které vycházely během let 1984 a 1985. Stephen King ho na základě tohoto projektu označil jako budoucnost hororu. Jeden z příběhů s názvem “The Forbidden” utkvěl v oku anglickému režisérovi Bernardu Roseovi, který od Barkera koupil práva a udělal z něj výkonného producenta titulu Candyman (1992). Partneři se vydali na americký trh. Rose měl v té době za sebou celovečerní horor Paperhouse (1988) a drama Chicago Joe a holka ze šantánu (1990) s Kieferem Sutherlandem.
Povídka “The Forbidden” byla zasazena do prostředí anglického Liverpoolu. Rose a Barker se však rozhodli změnit lokaci, a to na třetí nejlidnatější město USA – Chicago. Konkrétně Cabrini-Green, což byl komplex vysokopodlažních budov, kterým se někdy také říká věžáky. V Americe známé především jako “projects”. Historicky se jednalo o komplex Frances Cabrini Homes, vystavěný v roce 1942, který měl zaštítit příliv válečných veteránů a pracovníků. V 50.letech pak z důvodu velké migrace afroameričanů na sever Spojených států, stoupla poptávka po finančně dostupném bydlení a městská rada přišla s výstavbou zmíněných věžáků, které se velmi rychle staly noční můrou nejen v kontextu filmového Candymana, ale sociálního bydlení obecně.
Hlavní problém tkví v tom, že takové věžáky měly až 19 pater tudíž se jednalo o obrovské budovy, kde jen tak někdo neuslyší vaše volání o pomoc, a především vás v nich jen tak někdo nenajde. Vzniklo místo jak stvořené pro drogově závislé, narkomany, vraždy, zkrátka pro nadvládu gangů. Dva roky po atentátu na Martina Luthera Kinga zde byli zabiti dva policisté odstřelovací puškou. Dalším známým případem je pak vražda sedmiletého Dantrella Davise při cestě do školy v roce 1992.
Rose tedy pro svůj film vybral místo, ve kterém řada lidí zažila peklo. Nicméně se pořád jedná o lokaci, kterou bychom spíše tipovali pro nějaké kriminální drama nebo seriál, jakým byl například legendární The Wire (2002) z produkce HBO. Nebo je to právě ono geniální místo pro hororovou adaptaci?
Rose v podstatě pracoval s obojím. Díky Cabrini-Green byl schopen navodit atmosféru drsné detektivky, která se po odhalení skutečného Candymana, jehož ztvárnil Tony Todd (Noc oživlých mrtvol, Skála, Nezvratný osud) promění v horor, který ale není typickým slasherem a nadále se váže ke společenskému problému, se kterým režisér pracoval přímo v místě jeho vzniku – film se natáčel v Cabrini-Green a jako komparz se zapojili i místní děti. Někdo dokonce prostřelil jeden z náklaďaků filmového štábu… Rose tímto projektem znovu upozornil na palčivý problém sociálního bydlení (demolice Cabrini-Green začala v roce 1995 a skončila v roce 2011), a přitom točil horor s nadpřirozenou tématikou, který měl potenciál zaujmout široké publikum. Skutečnou podstatu Candymana popsal takto:
“My element of social criticism asks how people can be expected to live in squalor, because the housing authority has allowed Cabrini Green to rot instead of trying to maintain it. But Candyman really poses the question that if God exists because we believe in him, what would happen to him if the worship ceased?… People have a deep need to believe in something beyond themselves, especially when they’re living in an appalling place like Cabrini Green. They could be shot at any time, but a creature like the Candyman could do something far worse to them. That belief allows the people to dodge bullets in the stairwells.” – Bernard Rose pro časopis Fangoria (1992)
Nutno také zmínit, že na počátku 90.let bylo na filmovém trhu již řada hororů s afroamerickým obsazením. Přesto u rapových umělců slýcháme především odkazy na Candymana, což lze vnímat jako vedlejší dopad volby Cabrini-Green.
“Say my name three times like Candyman, Bet I roll on yo’ ass, like an avalanche“
Troublesome ’96 (1998), 2Pac
“I just say Candyman five times in the mirror but nothing ain’t happening“
Mike Lowery (2011), Skepta
“Yammy Gang Gang, say my name five times Candymane-mane-mane-mane“
Yammy Gang (2016), A$AP Rocky
Ve filmu pak namísto rapové muziky uslyšíme intenzivní hudbu od Philipa Glasse.
“Unlike a traditional ‘horror’ score, I wanted Philip to create the tension instead of the ‘stings.’ Music should unsettle viewers without pulverizing them, and audiences have become used to droning synthesizers that tell them when a monster’s going to jump out. Because Candyman’s soundtrack doesn’t alert you to the threat, every scene has the potential for something unpleasant to happen.” – Bernard Rose pro časopis Fangoria (1992)
Během podmanivého soundtracku sledujeme hlavní postavu, zapálenou Helen, která píše akademickou práci o místních legendách a je přesvědčená, že Candyman je pouze mýtus. Mimochodem Helen si zahrála Virginia Madsen, kterou objevil David Lynch v kultovním snímku Duna, o kterém jsme psali Ohled minulý týden. Režisér se ve Fangoria také vyjádřil, že nemá rád cliché, a proto se rozhodl vyhnout „typickému šílenému křiku“, když Helen spatří skutečného Candymana, a místo toho ji uvést do transu. Avšak nebyl to trans hraný, nýbrž skutečný. Bernard Rose reálně užíval během natáčení hypnózu.
“I’d get Virginia into a trance by having her relax and talking to her. Then once we were on the set, I could use key phrases to trigger her hypnosis.“ – Bernard Rose pro časopis Fangoria (1992)
Kromě hypnózy se tvůrci snažili pracovat převážně s praktickými efekty a upevnit tak důvěryhodnost a realističnost. Ano, ty včely v Toddově puse byly skutečné!
Z Candymana se stala zaslouženě kultovní klasika, která se dočkala/dočká tří pokračování – Candyman 2: Sbohem masu (1995), Candyman 3: Den smrti (1999) a letos se můžeme těšit na pokračování původního filmu pod křídly režisérky Nia DaCosta (Little Woods).
