• Lukáš Bejček

SAYONARA (1957)

AMERICKO-JAPONSKÉ VZTAHY V 50. LETECH


Sayonara je drama z roku 1957, kde si hlavní roli zahrál legendární Marlon Brando. Film v režii Joshuy Logana není zdaleka tak známý jako Brandovy ostatní filmy Tramvaj do stanice Touha (1951), V přístavu (1954), či pozdější Kmotr (1972) a Apokalypsa (1979), které z něj udělaly hvězdu světového formátu. Sayonara v jeho filmografii však vyčnívá svým komentářem tehdejší americké společnosti. Brando ztvárnil pilota American Air Force, který je z Korejské války povolán do Japonska, kde se zamiluje do slavné japonské tanečnice Hany-ogi, v 50. letech je jejich vztah považován za nepřípustný a od atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki uběhlo teprve jedno desetiletí. Nejen proto byly Americko-japonské vztahy v tomto období velmi napjaté.


Přestože hlavní postavou je válečný pilot, zaměřuje se film především na rasismus a předsudky Američanů vůči Japoncům a ne na válečný konflikt samotný. Ukazuje také pokrytectví a pohrdání v řadách samotné armády.

Annex - Brando, Marlon (Sayonara)_03
Marlon Brando jako americký pilot Lloyd “Ace” Gruver, foto: MGM

Už samotná americká produkce v japonském městě Kjóto vzbudila rozruch, většina členů štábu byla ubytovaná v hotelu Miyako, který je vybaven po vzoru evropských kultur a jejich přítomnost vzbudila velkou pozornost. Scénář k filmu byl adaptovaný ze stejnojmenné knižní předlohy, kde významnou roli hraje japonské divadlo Kabuki 歌舞伎. Jde o japonské taneční drama, pro které je typické Kumadori 隈取, tedy speciální make-up a masky, které herci nosí během vystoupení. V minulosti, podobně jako tomu bylo u divadel v antickém Řecku a Římě, představovali všechny role výhradně muži, dnes je Kabuki 歌舞伎 kulturním dědictvím UNESCO a je i nadále velmi populární.

ichikawa-ebizo
Kabuki 歌舞伎, foto: traditionalkyoto.com

Logan trval na autenticitě divadla ve filmu a chtěl natáčet přímo v průběhu skutečných představení. Pro Japonce jde o posvátnou věc, proto potřeboval speciální povolení a vyjednávání trvala více než jeden rok. Nakonec byla jednání úspěšná a záběry na divadelní vystoupení tvoří jednu z nejzajímavějších částí filmu. Kromě Kabuki 歌舞伎 můžeme vidět ženská muzikální vystoupení společnosti Takarazuka Revue 宝塚歌劇団, ty jsou naopak blízké broadwayským produkcím a adaptují často lidové pohádky a japonskou mangu. Hana-ogi, do které se Brando zamiluje, je jednou z nejslavnějších tanečnic právě tohoto uskupení, jehož členkám byl jakýkoliv kontakt s muži zakazován a jejich údělem bylo sloužit divadlu a svému pánu.

91321fe606e34e2c2feb39559ae5555f
Takarazuka Revue 宝塚歌劇団, foto: artofit.org

I přes silný důraz na autentickou interpretaci japonské kultury se ani Sayonara neobešla bez whitewashingu, kdy jednu z postav ztvárnil americký herec v make-upu, který z něj dělal osobu japonského vzezření. Původně byla dokonce role tanečnice Hany-ogi nabídnuta Audrey Hepburn, ta však roli odmítla a tím částečně film zachránila, minimálně v očích dnešních diváků a společnosti, kdy je nemyslitelné, aby herečka amerického původu ztvárnila tanečnici s nepopíratelně japonskými kořeny. Pro hollywoodská studia byl tzv. whitewashing na denním pořádku, američtí herci představovali postavy jiných ras za použití make-upu, obdobou této praktiky byl blackface, kdy europoidní herci hráli Afroameričany. Tento problém nezůstává v 50. letech, ale trvá v podstatě dodnes, herečky Scarlett Johansson nebo Emma Stone by mohly vyprávět, sice se v dnešní době už nepoužívá make-up na změnu vizáže, ale obsazování hollywoodských hvězd do rolí postav, které jsou určeny pro minoritní skupiny je poměrně časté. Jde o citlivé téma, o němž se v posledních letech hodně mluví a studia si začínají tento problém uvědomovat.

Untitled-design-1-2
Miyoshi Umeki na Cenách Akademi v roce 1958, foto: Getty Images

Přesto je Sayonara poměrně revoluční záležitostí z pohledu filmové historie Hollywoodu. Film byl nominován celkem na 10 Oscarů včetně nejlepšího filmu a vyhrál celkem 4 a to za zvuk, výpravu a obě vedlejší herecké role. Tu mužskou si odnesl Red Buttons, který hrál Brandova přítele, který se taktéž v Japonsku zamiloval, a to do Katsumi, kterou si zahrála Miyoshi Umeki. Onu druhou hereckou Cenu Akademie za vedlejší roli si odnesla právě Miyoshi Umeki, která se v roce 1958 stala první Asiatkou, která byla na Oscarech oceněna za herecký výkon. Stala se první a zároveň poslední, dodnes žádná jiná herečka asijského původu za svou roli oceněna nebyla. Po uvedení filmu působila na Broadwayi, byla nominována na Cenu Tony. Zahrála si roli hospodyňky v seriálu The Courtship of Eddie’s Father (1969), za svou roli získala nominaci na Zlatý glóbus a po ukončení seriálu s herectvím skončila. Místo aby se jednalo o precedent pro další herečky minoritních skupin, stala se z jejího vítězství spíše připomínka elitářství a pokrytectví samotného Hollywoodu, jehož jsme svědky i dnes. Parazit (2019) se stal fenoménem letošních Oscarů a byl oceněn jako nejlepší film, přesto neměl jedinou hereckou nominaci a snímek The Farewell (2019) od režisérky Lulu Wang nebyl nominovaný vůbec, přestože Awkwafina byla za svou roli ve filmu oceněna Zlatým glóbem.

tumblr_n4l7zd22f81t144d3o1_1280
Miiko Taka a Marlon Brando, foto: MGM
xn4erli3ago31
Miiko Taka jako Hany-ogi, foto: MGM

Marlon Brando se pro The New Yorker v rozhovoru s Trumanem Capotem během natáčení zmínil, že tento film považuje za jeden z jeho nejlepších. Sám Brando se často angažoval v protestech za lidská práva menšin v americké společnosti, v roce 1973 odmítl Oscara za svou roli ve filmu Kmotr (1972) a na pódiu nechal cenu převzít aktivistku za práva indiánů Sacheen Littlefeather, která místo děkovných proslovů poukázala na stereotypní charaktery indiánských postav, které byly často ve filmech jen jako divoši nebo opilci. Během natáčení v Japonsku zůstával na rozdíl od ostatních členů štábu v hotelu s japonskými interiéry, četl o buddhismu, učil se jejich kultuře a setkával s mnichy. Podobně jako jeho postava byl zdejšími zvyky fascinován a není žádným překvapením, že mu byla právě tato role tak blízká. Sayonara působí jako časová kapsle, která ukazuje historii Hollywoodského filmu s tím dobrým i špatným, i přes své problémy a stereotypní vyobrazení japonských žen, šlo o nadčasový film, který se nebál citlivých témat.