- Iveta Laštovicová
NINA MENKES
Je často označována jako průkopnice amerického feministického a nezávislého filmu. Její snímky jsou atmosférou přirovnávány k tvorbě Chantal Akerman a Davida Lynche. Během své třicetileté kariéry vyzkoušela mnoho přístupů a formátů (od začátků na Super 8, přes 16 mm, 35 mmm až k HD) a snad všechny pozice, které jsou během natáčení třeba. Je zvyklá spoléhat sama na sebe (práci za kamerou neumí oddělit od té režijní) a své filmy zcela podřizuje vlastní intuici.
Vyrůstala v Berkeley v Kalifornii, v levicově zaměřené rodině, která penězům nepřikládala velkou hodnotu.V dospívání ji fascinovala fotografie. Vyvoláváním svých fotek, dokumentujících život kolem sebe, dokázala strávit v temné komoře hodiny.
Od svých režijních začátků byla zvyklá točit s velmi malým rozpočtem a malým štábem. Věrná především vlastní vizi, kterou chce svými filmy předat. Proto ji nikdy nezajímalo, jestli z nich bude mít nějaký profit. Popravdě si prý ani nikdy žádným ze svých filmů nevydělala. Uvědomuje si ale, že současný filmový svět je nastaven právě naopak a jedním z hlavních měřítek pro přijetí je i zisk. I tak nezůstal její originální styl bez povšimnutí a její snímky byly promítány na festivalech v Sundance, Berlinale, Cannes, Rotterdamu, Locarnu a Torontu. I na místech jako British Film Institute, La Cinemateque Francais, MOMA v New Yorku nebo LACMA v Los Angeles.
Vystudovala arabštinu na univerzitě v Berkeley a posléze film na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Její studium i tvorbu velmi ovlivnil původ její rodiny, po kterém začala více pátrat během stáže v Berlíně. Pochází z židovské rodiny, jejíž historii krutě ovlivnila 2. světová válka. Matčině straně se podařilo včas v roce 1933 uprchnout do Jeruzaléma. Otcova strana, pocházející z Vídně, byla kompletně zplynována v koncentračních táborech. Jen otec byl tajně ukryt a posléze poslán do Izraele. Bylo mu 14 let. Rodiče se seznámili během služby v armádě. Po svatbě se rozhodli přesunou do USA kvůli studiu na univerzitě v New Yorku. I tak se ale rodina pravidelně vracela na návštěvy do Izraele.
Nina Menkes zde natočila i jeden ze svých prvních snímků, čtyřicetiminutový The Great Sadness of Zohara (1983), který vznikal za velmi zvláštních podmínek. Režisérka putovala pouze se svojí sestrou Tinkou Menkes (která se jako herečka objevila téměř ve všech sestřiných filmech) po Izraeli a Severní Africe. Kostýmy, civilní oblečení i vybavení pro natáčení s sebou nosily v kufrech. V přesunech odkázané na veřejnou dopravu. Jednotlivé scény vznikaly nahodile na různých místech podle intuice a ne úplně pevného scénáře. Kontrola natočeného materiálu proběhla až zpět v USA.
Snímek zachycuje mladou ženu, která se rozhodla opustit ortodoxní izraelskou komunitu, v níž se cítila izolovaná a její mystickou cestu do arabského světa a zpět. Už zde se jasně profilují prvky, které budou pro snímky Niny Menkes hlavním rukopisem.
Hlavní znaky, které se prolínají celou tvorbou Niny Menkes a vychází z její vlastní životní zkušenosti jsou osamělost, pocit izolovanosti, vliv každodenní rutiny, odcizení a co znamená být ženou v moderní společnosti. Často se v jejích filmech objevuje násilí v různých podobách. Je zobrazováno jako každodenní součást našich životů – nepřiměřený útok policie a domácí násilí v Queen of Diamonds (1991), zprávy plné násilí kterými jsme denně zavaleni, které sleduje hlavní hrdinka Lulu ve snímku Phantom Love (2007), stejně jako násilí na ženách. Tyto dva filmy spojuje ještě další prvek, a tím jsou hlavní hrdinky a jejich nekonečné směny na pozici krupiérek v kasínu. Prostředí, které režisérku evidentně fascinuje.
Pro Ninu Menkes je při tvorbě svých filmů nejdůležitějším hybatelem vlastní intuice, které podřizuje vše. Náměty k nim často nachází ve vlastním podvědomí. Výjimkou je The Bloody Child (1996), kde se nechala inspirovat novinovým článkem o šokujícím činu, kdy byl mladý voják trpící posttraumatickým syndromem z války nalezen v Mohavské poušti při kopání hrobu své vlastní ženy, kterou zabil. I tady ale vše podřídila jednomu obrazu, jenž jí vytanul po přečtení článku na mysli (scéna s koněm) a kolem kterého vystavěla zbytek filmu.
Nina Menkes střídá při tvorbě svých filmů dva extrémy. Nemá připravený buď naprosto žádný scénář, jen konkrétní obrazy nebo naopak má naprosto detailní scénář, dle kterého se řídí do poslední čárky. Jediné co si prý nikdy nechystá jsou storyboardy. Jednotlivé záběry a postavení kamery vždy chystá až těsně před natáčením konkrétní scény a nechává se zcela ovlivnit aktuální náladou a již zmíněnou intuicí.
Asi nejvýraznějším a nejznámějším filmem Niny Menkes je snímek Queen of Diamonds, jenž ukazuje Las Vegas bez pozlátka. Na diváka působí dojmem dokumentu, ale je to právě ten příklad zmíněného detailního dodržování scénáře. Na podlaze střižny prý skončila jen jedna jediná scéna. Snímek s několika fascinujícími dlouhými scénami, včetně patnáctiminutové studie práce krupiéra, ukazuje každodenní život hrdinky s velmi zvláštním jménem Firdaus (V arabštině toto slovo znamená ráj. Jméno vybrala režisérka na počest postavy z knihy Woman at Point Zero vyprávějící příběh prostitutky, která zabila svého pasáka), jenž ovlivňuje otupující rutina a stupňující se frustrace (o ztraceném manželovi nemluvě).
Při pobytu v Izraeli v roce 2005 napsala scénář pro velmi estetický černobílý snímek Phantom Love (2007), jehož příběh vznikl pod vlivem půlročního setkávání s šamankou. Během něj obě pravidelně praktikovaly lucidní snění a lehkou formu hypnózy. Podle režisérky divák ve snímku může zachytit bolest a temnotu, se kterou se během tohoto období vypořádávala. Hlavní hrdinka Lulu je opět uvězněna v rutině, kterou tvoří práce v kasínu, schůzky s milencem zredukované na neuspokojivý sex, péče o psychicky nemocnou sestru (k níž nemá příliš blízký vztah) a telefonáty s despotickou matkou. Z tohoto kolotoče se Lulu daří uniknout jen sněním.
Zatím posledním příspěvkem ve filmografii Niny Menkes je snímek Dissolution z roku 2010, který kombinuje surealistické obrazy se syrovým realismem. Velmi volná adaptace klasického ruského románu Zločin a trest prozkoumává jak proniká násilí do současné izraelské společnosti, konkrétně Tel Avivu, a to na příběhu bezejmenného hrdiny bydlícího v arabském slumu, který se svoji situaci rozhodne vyřešit vraždou.
V současné době Nina Menkes pracuje na dokumentu Brainwashed, jehož základem je její vlastní série přednášek Sex and Power: The Visual Language of Opression, kde na konkrétních ukázkách z klasických hollywoodských filmů (dostane se ale i na snímky od M. Scorseseho nebo S. Lee) dokazuje, jak tyto filmy napomohly upevnění genderové diskriminace, nerovnosti platů a formovaly pokřivený pohled na ženy obecně.
