- Lukáš Bejček
NEVIDITELNÝ
STOJÍ ZA TO VIDĚT
Australský scenárista, producent a herec Leigh Whannell, známý za psaní scénářů k hororovým filmům od Jamese Wana jako je Saw (2004) a Insidious, na sebe upozornil především nízkonákladovým sci-fi thrillerem Upgrade z roku 2018, který sám napsal i režíroval. S novým filmem Neviditelný se vrací zpět ke svým hororovým kořenům. Snímek Neviditelný je adaptací stejnojmenného románu od H. G. Wellse a zároveň remake Neviditelného muže z roku 1933.
V pořadí již několikátý pokus studia Universal Pictures o oprášení jednoho z jejich slavných monster. Po neúspěchu s filmy Mumie (2017) a Vlkodlak (2010) tentokrát upřednostnili nízký rozpočet a lákají na talentovanou Elisabeth Moss v hlavní roli.
Neviditelný místo plytkých akčních scén a velkých hvězd sází na atmosférické osobní drama, které Cecilia (Elisabeth Moss) prožívá. Po úspěšném útěku z toxického vztahu se Cecilia dozvídá, že její muž spáchal sebevraždu. Postupně ale zjišťuje, že vše není, jak se zdá. Její minulost se k ní vrací v podobě neviditelného muže, který jí postupně dovádí k šílenství.
U většiny konfrontací s neviditelným monstrem je film nucen sázet na inovativní vytváření atmosféry a herecký výkon Elisabeth Moss, která se ve většině scén ocitá sama. To ostatně podobně jako u Upgradu není pro Leigha Whannella překážkou a neviditelnost svého zloducha mění v nejsilnější zbraň svého filmu. Whannell si uvědomuje, že nejstrašidelnější monstra jsou ta, která nelze vidět a s přehledem vytváří napětí jen pomocí kamery a ambientních zvuků. Podobně precizně se stará i o své vedlejší postavy, které jsou i přes své menší role plnohodnotně vykreslené. Scénář skrývá několik chytrých zvratů a příjemnou změnou pro hororový žánr je i logické chování většiny postav.
Elisabeth Moss už po seriálech Šílenci z Manhattanu a Příběhu služebnice nemá co dokazovat a Neviditelný je pro ni ladným přechodem z nezávislých filmů do těch komerčních. Svou rolí se řadí po bok Florence Pugh (Slunovrat 2019) a Toni Collette (Děsivé dědictví 2018), které se musí vypořádat se svými vlastními démony stejně tak jako s těmi, co stojí proti nim. Snímek je sice remakem filmu z roku 1933, ale pohled, kterým se dívá na svou protagonistku, je univerzální a aktualizovaný pro současnou dobu „MeToo“ éry. Své hororové monstrum využívá především k umocnění traumatu, které prožívají nejen ženy v násilných a toxických vztazích a ukazuje, jak těžké může být se něčemu podobnému postavit čelem. Přesto se film neobejde bez klasických žánrových zvyklostí a ve své snaze přejít k plnohodnotnému akčnímu thrilleru, obzvlášť ve své druhé polovině, selhává.
