- Iveta Laštovicová
NADINE LABAKI
Zatím jsme se v našich pravidelných úterních zastavení setkávali především s režisérkami ze Západu. Láska k filmu a talent se ale rodí v každé zemi. Jen je někdy cesta za snem strastiplnější a komplikovanější, nebo ji musí doprovázet dávka štěstí. O tom by mohla vyprávět naše dnešní žena Nadine Labaki, libanonská režisérka, scénáristka, herečka a aktivistka. První arabská režisérka nominovaná na Oscara v kategorii Zahraniční film.
Svoje dětství kvůli občanské válce prožila podle svých slov před televizí, skrze kterou objevovala svět a lásku k filmu. Kvůli válce se nesmělo vycházet ven a často tím pádem i odpadala školní výuka. Televize byla tedy jedna z mála zábav, kterými si mohla Nadine Labaki ve svém dětství krátit dlouhou chvíli. Skrze ni se prý naučila i anglicky a už tehdy před obrazovkou se rozhodla, že bude filmařkou. Sledovala všechny možné filmy: egyptské, americké i evropské a samozřejmě záplavu kvalitních i nekvalitních seriálů. Ráda se směje nad vzpomínkou, jaká byla v té době specialistka na seriály Dallas a Dynastie.
Její kariéra začala účastí v talentové show v 90. letech. Na bejrútské univerzitě absolvovala obor audiovizuálních studií. A to snímkem 11 Rue Pasteur (1997), za který získala cenu pro nejlepší krátký film na Biennale arabského filmu v pařížském Institutu arabského světa. Pak točila videoklipy pro známé zpěváky Blízkého východu, čímž se dostala do širšího povědomí. K natočení debutu jí velmi pomohlo setkání s francouzskou producentkou Anne-Marie Toussaint v roce 2003, díky které získala podporu a sponzorství festivalu Cannes, aby mohla napsat svůj první scénář. A na festivalu v Cannes měl také její první film Caramel premiéru v roce 2007. Stejně jako její další dva filmy: A co teď?, který byl uveden v rámci Un Certain Regard a poslední film Kafarnaum byl v roce 2018 uveden v hlavní soutěži, kde získal Cenu poroty.
Ve filmu Caramel (2007) chtěla ukázat běžný život v současném Bejrútu bez klišé, které kolem její země panují. Inspirací jí bylo vlastní rozpolcení jakožto ženy, která žije západním stylem, ale pořád je svázaná s tradičními hodnotami své země a náboženstvím. Příběh vznikl na základě historek a osob z okolí Nadine Labaki. V tomto filmu ještě není zcela vyhraněná kriticky vůči některým věcem, jen v náznacích. Je to film spíše uvolněnější, romanticky zaměřený, točící se kolem jednoho kadeřnictví, jeho několika pracovnic, zákazníc a jejich každodenních problémů. Ale už tady se ukazuje talent, který v sobě Nadine Labaki má.
A co teď? (Where Do We Go Now?, 2011), skupina muslimek a křesťanek se v jedné malé, od světa odříznuté vesnici, společně snaží udržet svoje muže od konfliktu mezi sebou samými, které by mohlo zapříčinit nejen rozdílné náboženství, ale také od konfliktu, který se odehrává mimo vesnici. Například tím, že, že odpojí jedinou televizi ve vesnici, aby se jejich muži nedozvěděli o zprávách z vnějšího světa. Nadine Labaki v tomto filmu umě mísí tragičnost s nadsázkou a humorem.
Kafarnaum (Capernaum, 2018) je zmiňovaný film, který byl nominovaný na nejlepší Zahraniční film na Oscarech. Film vypráví o těžkém životě dvanáctiletého chlapce Zaina, který se rozhodne zažalovat svoje rodiče, kteří mu v životě nepřipravili žádné hezké chvíle, spíše naopak. Předčasně dospělý, ne však fyzicky (zanedbaný vypadá stěží na 10 let), si uvědomuje, že život, který žije a to, jak svět kolem něho funguje není v pořádku. Nadine Labaki potkávala spoustu podobných dětí na ulicích domovského Bejrútu. Protože nelze pomoct všem najednou, rozhodla se na toto palčivé téma upozornit alespoň prostřednictvím filmu. Kromě ní jsou všichni ve filmu neherci a představitel hlavního hrdiny pochází ze stejně nuzných poměrů jaké jsou ukázány ve filmu.
