- Iveta Laštovicová
MATI DIOP
Na právě probíhajícím 74. ročníku filmového festivalu v Cannes zůstaneme i tento týden, abychom vám představili jednu z pětice žen (dvě režisérky už z naší rubriky znáte – Mélanie Laurent a Jessicu Hausner), které budou po boku prezidenta poroty Spikea Lee rozhodovat, který z 24 soutěžních filmů získá Zlatou Palmu. Sama naše dnešní režisérka Mati Diop si odsud v roce 2019 odnesla cenu Grand Prix za svůj celovečerní debut Atlantique a stala se vůbec první černoškou, která kdy v Cannes uvedla svůj snímek v soutěžní sekci.
Režisérka, scenáristka, producentka a herečka s francouzsko-senegalskými kořeny vyrůstala v Paříži v umělecky založené rodině. Právě díky kreativnímu zázemí, obklopená umělci (otec muzikant, matka po kariéře fotografky v 80. letech přešla k režii reklam) si postupně vyzkoušela všechny odvětví od zpěvu, přes fotografii, až po divadlo. Zalíbení nakonec našla ve filmu. Ten pro ni byl dokonalým mixem všeho zmíněného a stal se tak ideálním prostředkem k vyjádření. Další důležitou věcí, jež si od své rodiny odnesla bylo jít za svým cílem cestou sebevzdělávání a učit se praxí. Ani jeden z rodičů neprošel ve svém oboru formální přípravou. Po prvním pokusu, který natočila společně s přáteli, se ale začínající režisérka přeci jen přihlásila na kurz v rámci Le Fresnoy (Národní centrum současného umění v Tourcoing), kde našla především technické zázemí a možnost, jak se za svým cílem posunout rychleji.
Pro její kariéru bylo ale nejdůležitější setkání s režisérkou Claire Denis, která ji obsadila do hlavní role ve filmu 35 panáků rumu (35 rhums, 2008). K té se Mati Diop dostala zcela náhodou přes svého známého Grégoira Colina, který věděl (byl totiž sám do filmu obsazen), že Claire Denis shání do nového filmu podobný typ dívky. Začínající a zkušená režisérka spolu na place probíraly nejen roli mladé Joséphine, ale i strasti práce za kamerou, postavení žen u filmu a celkovou situaci v současném francouzském filmu.
Claire Denis jež prožila dětství v Africe (mimo jiné i v Senegalu), kam se Mati Diop se svými rodiči podívala za příbuznými jen sporadicky, ji povzbudila na cestě stát se režisérkou a navedla ji k vlastnímu sebeobjevení. To Mati Diop zavedlo zpátky ke kořenům a rodině do Senegalu a k znovubjevení režijní kariéry svého slavného strýce Djibrila Diop Mambétyho. Tyto dvě věci ovlivnily vznik a témata krátkometrážních dokumentárních snímků: Atlantics (Atlantiques, 2009) a A Thousand Suns (Mille Soleils, 2013). První natočila v senegalském Dakaru společně se svým bratrancem a jeho přáteli jako odpověď médiím, která informují o uprchlících odosobněně a chladně. Film je několikaminutovým záznamem večerního rozhovoru několika mladíků nad možností emigrace do Španělska a nebezpečnosti, kterou podobná cesta skýtá. Zároveň zachycuje beznaděj a nedostatek víry v lepší budoucnost.
I v druhém zůstáváme v Dakaru a společně s režisérkou se vydáváme po stopách vzniku filmu Touki Bouki, který její strýc natočil v roce 1973. Poznáváme hlavní protagonisty Magaye Niang a Myriam Niang, stejně jako život v současném senegalském hlavním městě.
Mezi těmito dvěma filmy natočila Mati Diop v roce 2011 hraný krátkometrážní snímek Snow Canon, který jako jeden z mála jejích filmů není zcela postaven na atmosféře, ale na klasickém příběhu. Náctiletá Vanina (Nilaya Bal) zůstává sama na alpské chatě svých rodičů, kteří odjeli na dovolenou. Tajně doufá, že rodiče domluvili (nutné ale ne potřebné) hlídání u objektu její touhy, staršího Simona. Místo něj však přijíždí Američanka Mary Jane (Nour Mobarak). Ledy mezi oběma prolomí až telefonát Maryina přítele, v němž jí oznámí, že se s ní rozchází. Role obou dívek se najednou obrátí a Vanina přebírá roli pečovatelky.
V následujícím roce přidává Mati Diop do své scenáristické a herecké filmografie snímek Simon Killer. A to opět díky filmu 35 panáků rumu. Režiséra Antonia Campose v něm natolik zaujme, že se ji bez castingu rozhodne obsadit. V průběhu příprav zjistí, že i ona se rozhodla pro režijní dráhu a společně pracují na detailu její postavy, i na scénáři samotném.
Simon (Brady Corbet) odjíždí zapomenout na bolestivý rozchod do Paříže. V nočním baru potkává prostitutku Victorii (Mati Diop), se kterou se začnou stýkat i mimo její práci. Simon vymyslí plán jak vydírat její zákazníky a přijít tak rychle a snadno k penězům. To je ale oba přivede na tenkou plochu ze které už nebude návratu. Další zajímavou hereckou roli získala v roce 2016 ve filmu argentinského režiséra Matíase Piñeira Hermie a Helena (Hermia & Helena) jako nepolapitelná a lehce záhadná Danièle.
Na cestě k celovečernímu debutu nesmíme přeskočit půlhodinový snímek Big in Vietnam (2012) oceněný hlavní cenou pro krátkometrážní snímek na festialu v Rotterdamu a uvedený na několika dalších světových filmových festivalech. Francouzsko-vietnamská režisérka Henriette v něm za asistence svého syna natáčí vlastní verzi Nebezpečných známostí. Uprostřed natáčení ale zmizí hlavní představitel. Henriette se ho vydává hledat sama na vlastní pěst do ulic Marseille. V jednom z místních barů narazí na vietnamského muže. On emigroval do Francie s vidinou lepšího života. Ona ve Vietnamu nikdy nebyla. Společně sdílí svoje pocity vyloučenosti a boj s hledáním vlastní identity. Velmi osobní téma, které se line celou filmografií Mati Diop.
Ve svém celovečerním debutu Atlantique (2019) se vrací a navazuje na stejnojmenný krátkometrážní film. Na téma emigrace se ale tentokrát dívá z druhé strany. Ze strany těch, kteří zůstali opuštěni (často bez rozloučení) svými blízkými, aniž by znali jejich konečný osud. Místo dokumentu volí tentokrát formu romantického příběhu (který má ale silný socio-politický podtext) sedmnáctileté Ady (Mama Sané) a Souleimana (Ibrahima Traoré). Po jeho odjezdu snímek postupně mění svou atmosféru a nabírá mysteriózní nádech, který by byla škoda narušit dalším přiblížením děje.
Mati Diop preferuje obsazování neherců. Ti podle ní dokážou své postavě vtisknout pravou podobu a věnovat jí část sebe sama. I toto je pozůstatkem inspirace prací Claire Denis. Obě také moc dobře ví, že najít vhodného neherce je často nelehký úkol.
Zatím posledním kouskem ve filmografii Mati Diop je dvacetiminutový příspěvek do série Miu Miu Women’s Tales s názvem In My Room (2020). Natáčel se během lockdownu v pařížském bytě a hlavní inspirací byly režisérčiny nahrávky vlastní babičky z posledních tří let jejího života, které umně zkombinovala se záběry sebe.
