- Iveta Laštovicová
MAŁGORZATA SZUMOWSKA
Polská režisérka, scenáristka a producentka, jejíž filmy se pravidelně objevují na filmovém festivalu Berlinale, odkud si přivezla již několik cen. Sama byla součástí poroty jak na festivale Berlinale, tak na filmovém festivalu v Benátkách. Od roku 2001 je součástí Evropské filmové akademie, která od roku 1988 uděluje ceny nejlepším evropských filmům.
Předtím, než absolvovala filmovou režii na slavné Vysoké filmové, televizní a divadelní škole v Lodži, kterou prošli režiséři jako Andrzej Wajda, Roman Polanski, Jerzy Skolimowski nebo Krzysztof Kieslowski, strávila dva roky studiem dějin umění. Během studia režie natočila několik krátkometrážních filmů a zakončila ho snímkem Šťastný člověk (Szczęśliwy człowiek) v roce 2000, který byl nominovaný na Evropskou filmovou cenu a hned na to se Szumowska stala členkou Evropské filmové akademie, která každoročně uděluje ceny v 19 kategoriích nejlepším evropským filmům.
Hlavními tématy jejích filmů jsou především věci, které jí vadí na rodném Polsku. Ani tak ale nehodlá Polsko opustit a nedovede si představit, že by žila někde jinde. Zato už od prvních režijních pokusů věděla, že chce být režisérkou mezinárodních filmů a netočit jen pro polské diváky, což je podle ní dost omezující. Ráda ve svých filmech řeší kontroverzní náměty. Často v nich najdeme kritiku náboženství, patriarchátu, otázky lidské sexuality a osamělost.
V období mezi absolventským filmem a dalším celovečerním filmem přispěla Szumowska svým talentem do dvou filmových antologií: Visions of Europe (2004) a Solidarita, Solidarita (Solidarność, Solidarność…, 2005). V druhém celovečerním snímku 33 Scenes from Life (33 sceny z życia, 2008) umělkyně Julia a její manžel, úspěšný skladatel Piotr, žijí spokojený život v Krakově. Vše se začne rozpadat po zprávě o těžké nemoci její matky. Zatímco se Julia stará o matku a snaží se vyrovnat s těžkou situací, její manžel zůstává na turné a dává přednost kariéře. Julia ani netuší, že smrt matky nebude poslední rána, která ji v životě čeká a že bude muset udělat ve svém životě ještě několik těžkých rozhodnutí. Do hlavní role Julie byla obsazená německá herečka Julia Jentsch, která už dříve zazářila ve filmech jako Poslední dny Sophie Schollové (2005) a Občanská výchova (2004).
Následující film Ony (Elles, 2011) byl prvním velkým krokem Szumowske za snem vstoupit do mezinárodní filmové scény. Juliette Binoche v hlavní roli novinářky Anne, která pro svůj nový článek zpovídá studentky živící se prostitucí, aby tak mohly platit svoje studia. V roli jedné ze studentek se objevila tehdy ještě ne úplně známá Joanna Kulig (kterou jsme mohli v roce 2018 obdivovat ve filmu Studená válka). Anne přistupuje k tématu s předsudky a je velmi překvapena, že se u dívek místo se zoufalstvím a studem setkává s hrdostí a svobodou. Jejich pohledy na svět a svoji práci ovlivní její pohled na vlastní život s manželem a dvěma syny i její sexualitu.
U kontroverzního tématu a kritiky zůstává Szumowska i v následujícím filmu Ve jménu… (2013). Hlavní hrdina Adam je charismatický mladý kněz, který svou vírou zachránil v minulosti sám sebe a tak se snaží činit i u ostatních, především mladých lidí. Jeho zapálení a snaha sblížit se s nimi je ale často špatně vyložena ze strany okolí a tak je stále častěji nucen měnit místo svojí působnosti. Časté změny a chování lidí v jeho okolí nahlodávají jeho víru. Sám postupně objevuje, že prázdné místo ve svém srdci, které zaplnil právě vírou, možná potřebuje úplně něco jiného. Film je kritikou nejen fungování církve, lidského pokrytectví, ale i všudypřítomné polské homofobie.
Ve filmu Tělo (Cialo, 2015) Szumowska na příběhu trojice hrdinů dostává názvu svého filmu a zkoumá tělo ve všech podobách, z různých pohledů a zároveň s notnou dávkou černého humoru. Tělo jako předmět touhy, jako oběť závislosti a obsese, astrální tělo… Anorektička Olga ztrátu své matky řeší ničením vlastního těla, její ovdovělý otec Janusz je jako vyšetřovatel denně v kontaktu s mrtvými, žal a stres utápí v alkoholu. Psycholožka Anna věří, že umí komunikovat s mrtvými. Všichni tři se snaží vyrovnat se ztrátou blízkého a osamělostí, ve které se topí.
V oceňovaném filmu Tvář (Twarz, 2018) se Szumowska opět pouští do tvrdé kritiky pokrytectví maloměstského myšlení v příběhu volnomyšlenkářského Jacka, velkého fanouška metalu, který se po vážné nehodě stane prvním polským pacientem s kompletní transplantací tváře. Už tak těžkou situaci, se kterou se musí vyrovnat, mu neulehčuje ani jeho rodina, přítelkyně a už vůbec jeho okolí.
Loňským přírůstkem do filmografie Szumowske je první anglicky mluvený film Další jehňátko (The Other Lamb, 2019), kde se opět vrací k tématu náboženství a tentokráte i patriarchátu. V lehce mysteriózním snímku, jehož atmosféru dotváří dokonale irská krajina, se setkáváme s mladinkou Selah, členkou kultu žijícího mimo civilizaci v lesích. Malá skupina tvořená pouze ženami rozdělenými do dvou skupin (rozlišené oblečením) – matky a dcery, je vedená jediným mužem Pastýřem. Bystrá Selah si postupně začíná uvědomovat, že na stávající hierarchii a fungování kultu není vše v pořádku. V hlavní roli uhrančivé a vnitřně silné Selah se představila talentovaná Raffey Cassidy, kterou si můžete pamatovat z filmů Vox Lux (2018) nebo Zabití posvátného jelena (2017).
