- Iveta Laštovicová
LYNNE RAMSAY
Dnešní žena zvládá u svých filmů stát jak za kamerou, tak sedět na režisérské stoličce, psát scénáře a často své filmy i produkuje. Na své cestě k filmu ji v mládí učarovala setkání se snímky jako Teď se nedívej (Don´t Look Now, 1973), Strach jíst duše (Angst essen Seele auf, 1974) a Modrý samet (Blue Velvet, 1986).
Už od prvního krátkometrážního filmu si našla svůj vlastní styl a témata, kterým je ve svých filmech věrná. Pozorný divák si může všimnou i konkrétních záběrů (sledujte okna a záclony), které ráda obměněné opětovně používá. Většinu filmů spojují postavy vyrovnávající se různými způsoby se smrtí v rozličných podobách. Ať je to smrt blízkého, nebo smrt (násilně) úmyslně či neúmyslně způsobená následovaná pocitem viny. I když jsou její filmy často adaptací knižních předloh, tak Lynne Ramsay neplýtvá ve svých filmech s dialogy. Emoce a rozpoložení postav jsou nám podávány skrze kameru a stejně jako jejich literární předlohy se soustředí na ústřední postavu a pohled z jejich perspektivy. Ve svých prvních filmech pak často čerpá ze svého dětství a dospívání v rodném Glasgow 70. let.
Zájem o film u ní vzbudili v dětství její rodiče, vášniví návštěvníci glasgowských kinosálů. Studovala v Edinburgu a poté se na National Film and Television School specializovala na kameru a režii. Její kariéra hned v začátcích vzala závratné tempo, když byl její absolventský film nejdřív vybrán a následně byl i oceněn na filmovém festivalu v Cannes. Porotu zaujala ve Small Deaths ( 1996) na první pohled zcela obyčejná scéna z domova. Matka stříhá v kuchyni muže, zatímco si její dcera hraje sama v pozadí. Soustředěný pohled diváka a pár slov prohozených mezi postavami dají nakonec scéně zcela jiné vyznění. Dalším úspěšným krátkometrážním filmem byl pro Lynne Ramsay snímek Kill the Day (1996), ve kterém mapuje den v životě narkomana právě propuštěného z vězení. I třetí film (často jsou tyto tři filmy spojovány jako trilogie) Gasman (1997) si odnesl cenu z filmového festivalu v Cannes. Sourozenci se v něm chystají se svým otcem na vánoční oslavu. Tam se objeví další dvě děti, které mají k jejich otci až zvláštně blízko.
Předtím, než se dostaneme ke čtveřici celovečerních filmů, uděláme malou nechronologickou odbočku k fascinujícímu krátkometrážnímu filmu, se kterým Lynne Ramsay přišla v roce 2012. Během sedmnáctiminutové plavby bezejmenného plavce po britských řekách a jezerech se snoubí černobílé poetické záběry s hudbou, útržky dialogů a perfektní prací se zvukem. Natáčení tohoto snímku bylo výzvou pro všechny zúčastněné. Naplánováno na léto s několika plavci, se posunulo na říjen s jediným britským profesionálním plavcem Tomem Littenem v ústřední roli, který musel vydržet v 9° vodě. Dvouapůlminutové záběry střídalo hodinové zahřívání hlavního protagonisty, jemuž hrozilo podchlazení, než se mohlo přistoupit k další scéně. Natáčení tak muselo být detailně naplánováno, s dlouhými záběry se muselo šetřit a nebyl prostor pro jejich opakování. Přenést se na pár minut do kůže Plavce můžete zde
Zmiňované téma smrti se objevuje jak v jejím debutu Chytač krys (Ratcatcher, 1999), tak v následujícím snímku Morvern Callarová (Morvern Callar, 2002). Ač na první pohled dva nesrovnatelné příběhy jak časově, věkem hlavních postav, tak i zvoleným prostředím, řeší společné téma, které hlavní hrdinové prožívají ve výsledku velmi obdobně. V Chytači krys se na pozadí dělnické třídy Glasgow 70. let dvanáctiletý James musí vyrovnat se zapletením do neúmyslně zaviněné smrti jednoho ze svých kamarádů. V Morvern Callar se stejnojmenná mladá žena probouzí o Vánocích do bytu, ve kterém mezitím v noci její přítel spáchal sebevraždu. Zatímco James uniká samotářsky v až snových scénách za město, jehož hranice dřív nikdy neopustil a může si tam hrát na bezproblémový život v jednom z rozestavěných bytových domů, Morvern Callar za peníze utržené z knihy (kterou napsal její přítel, ale po jeho smrti ji vydala úspěšně pod svým jménem) odjíždí na vlastní pěst na Ibizu, kde tajně doufá, že unikne před svými pocity ve víru zábavy, kterou tento ostrov zosobňuje.
Společné rysy propojují i poslední dva filmy Lynne Ramsay, které jsou z její filmografie nejznámější a na festivalech i mezi diváky jí přinesly nejvíc úspěchu a zasloužené pozornosti. Na adaptacích dvou novel Lynne Ramsay zkoumá a ukazuje jak pokřivený vztah rodiče a dítěte může ovlivnit život obou zúčastněných stran. A především se zaměřuje na zrod a existenci násilí, jeho (ne)vyhnutelnost. Stejně jako na izolovanost, kterou s sebou přináší dvěma hlavním hrdinům – Kevinovi a Joeovi. V Musíme si promluvit o Kevinovi (We need to talk about Kevin, 2011) je to matka v podání Tildy Swinton, která je bezradná, když přijde na řadu její vztah s nejstarším synem Kevinem a zvládání jeho rozvíjející se agresivity, která se postupně začne obracet i proti jeho vlastní rodině. Ve filmu Nikdys nebyl (You were never really here, 2017) pak sledujeme příběh válečného veterána Joa, se zvláštním vztahem ke své matce a bolestnými vzpomínkami na svého otce, který se nechá najmout, aby dceru bohatého politika dostal ze spárů pedofilní organizace.
Důležitým prvkem v obou filmech jsou silné herecké osobnosti (Tilda Swinton, Ezra Miller a Joaquin Phoenix), které pomohly zvýraznit a dotvořit své postavy. Bez zapojení Joaquina Phoenixe by možná film Nikdys nebyl ani nevzniknul. A v neposlední řadě i atmosférický soundtrack, za kterým v obou případech stojí člen slavných Radiohaed Johnny Greenwood.
