- Iveta Laštovicová
LUCRECIA MARTEL
V naší rubrice Ženy jsme se rozhodli vás každý týden seznámit s jednou zajímavou režisérkou. A kým jiným bychom měli začít než jednou z nejpozoruhodnějších současných režisérek jakou bezesporu je Argentinka Lucrecia Martel.Aktuálně se do povědomí řady lidí dostala jako předsedkyně poroty letošního Benátského filmového festivalu, která dala nejvyšší ocenění Zlatého lva za nejlepší film komiksovému snímku Joker (ano, nevídaná věc). Někteří si možná ještě vybaví, že je jednou z mála, která odmítla lákavou nabídku točit Black Widow pro Marvel.
Lucrecia Martel ale není žena jednoho rozhodnutí, ale autorka 3 filmů, které natočila podle vlastního scénáře. A právě v těchto filmech je její rukopis díky tomu nejsilnější. Však s nimi také procestovala všechny hlavní evropské festivaly. Jak ale vůbec začala její cesta k filmu? Lucrecia Martel je druhá nejstarší ze sedmi sourozenců. Rodiče sice neměli k umění daleko, názory a pohled na svět jí více formoval její strýc. Právě on ji v ní vzbudil zájem o mytologii a staré jazyky, které šla poté studovat. Blízká rodina jí ale přeci jen něco důležitého pro filmovou kariéru dala – vyprávění příběhů. V tom prý podle samotné Lucrecie Martel byli všichni domácí přeborníci.
Kamera se jí poprvé dostala do ruky v 16 letech, kdy ji otec koupil, aby zdokumentoval vzpomínky své velké rodiny a Lucrecia Martel se velmi ráda chopila role rodinné kameramanky zachycující každodenní život i významné události. Nemohla však zachytiti tu, která jí uvízne v hlavě na dlouhé roky a ovlivní její filmovou dráhu. Promítání filmu Camila (1984) argentinské režisérky Maríi Luisy Bemberg, které navštívila se svým otcem v Buenos Aires. Ani to ale nerozhodlo o tom, že bude navštěvovat filmovou školu.
Její zájmy byly tak široké, že zvažovala fyziku, zoologii, stejně jako dějiny umění. Nakonec se rozhodla pro obor slučující kreativitu a technickou zručnost – reklamu. Nadšení jí ale dlouho nevydrželo. Studium jí znechutily především poměry, které na katolické univerzitě panovaly. Tím se blížíme v životě Lucrecie Martel ke zlomu. Během dalšího studia na jiné univerzitě si zapsala večerní kurzy animace. V ní mohla konečně uplatnit své nejsilnější stránky: technickou zručnost, smysl pro preciznost a kreativitu. Seznámila se s dalšími studenty filmu a začala jim pomáhat s produkcí krátkometrážních snímků.
Sama v letech 1988 a 1989 stvořila svá první animovaná krátkometrážní díla El 56 a Piso 24. Další, už hrané nebo dokumentární následovaly, když se probojovala mezi několika stovkami konkurentů na filmovou školu ENERC. Škola však byla brzy zavřena kvůli nedostatku finančních prostředků. Štěstí se na ni ale obrátilo v podobě vítězství v soutěži scénářů, jejích hlavní cenou bylo financování krátkého filmu a vznikl tak Rey muerto (1995), průlomový snímek v její kariéře, který vyhrál na filmovém festivalu v Havaně. Vypráví o ženě, která se společně se svými třemi dětmi snaží utéct od svého násilnického, věčně opilého manžela do malého městečka Rey Muerto v provincii Salta.
Tím se dostáváme k období často označovaného jako tzv. Salta trilogie. Tří filmů, které pojí hlavní ženská hrdinka a oblast Salta, ke které má Lucrecia Martel velmi blízký vztah. Všechny spojuje zvláštní symbolika. Hlavní hrdinové tápající sami v sobě. Až dokumentární pozorování atmosféry, která je ovlivněna jedním rozhodnutím/zvratem, který na ní působí pomalu ale jistě stejně jako kámen hozený do rybníka.
V roce 1999 vítězí scénář k debutovému filmu Bažina (La Ciénaga, 2001) v Sundance Institute, který podporuje nezávislé filmaře. Je jí však doporučeno, aby strukturu filmu upravila víc tradičním stylem, což režisérka odmítla. A že se rozhodla dobře, když neustoupila potvrdila její účast na programu Cinéfondation filmového festivalu Cannes, který pomáhá začínajícím režisérům z celého světa s přípravou jejich filmů. Tak se Lucrecia Martel na několik měsíců ocitla v Paříži, kde připravovala svůj druhý snímek Svatoušek (La niña santa, 2004). Životní cyklus začínající dětstvím (Bažina) a dospíváním (Svatoušek) doplňuje dospělost v třetím snímku trilogie Žena bez hlavy (La Mujer sin cabeza, 2008).
Další a zatím poslední film Zama (2017) přichází po delší pauze, kterou Lucrecia Martel vyplnila několika krátkometrážními snímky (mimo jiné i znělkou pro filmový festival Viennale), ale také prací na nerealizovaném projektu adaptace populárního argentinského sci-fi komiksu El Eternauta z 50. let. Samotná příprava snímku Zama trvala od roku 20212. Je adaptací stejnojmenné knihy Antonia de Benedetta z roku 1956 (v roce 2013 vyšla i v českém překladu). Režisérka nás v něm přenesla do světa konce 18. století za hrdinou jménem Diego de Zama, v jehož osudu můžeme najít podobnost k postavám dřívějších filmů Lucrecie Martel. Španělský důstojník čeká na zprávu od krále, která by ho mohla přesunout z bohem zapomenuté země na lepší místo a především blíž své rodině. Léta ale plynou a naděje se pomalu proměňuje v beznaděj. Film se stal festivalovou senzací, která rozdělovala diváky i kritiky na dva tábory.
