- Iveta Laštovicová
LUCILE HADŽIHALILOVIĆ
I do třetice zůstaneme s dnešní režisérkou na francouzské půdě. Stejně jako Julia Ducournau je fascinována žánrem hororu a oba její rodiče jsou lékaři. S Mati Diop je pojí téma hledání vlastní identity a pocitu cizince v rodné zemi. Mezi režiséry, k nimž se svou tvorbou cítí být nejblíže nebo obdivuje jejich práci patří Peter Strickland, duo Hélène Cattet a Bruno Forzani nebo thajský režisér Apichatpong Weerasethakul.
Rodina francouzské režisérky, scenáristky a producentky Lucile Hadžihalilović pochází z Bosny, proto to zvláštní příjemní. Ona sama se narodila ve francouzském Lyonu, ale do svých 17 let žila s rodinou v Maroku. Do rodné Francie se vrátila až kvůli studiu dějin umění. Postupně si ale uvědomila, že jí víc láká kreativnější oblast umění a přihlásila se na (v našich článcích již mnohokrát zmíněnou) prestižní francouzskou filmovou školu Le Fémis, kde získala dostatek příležitostí si vyzkoušet různé postupy a techniky.
V její tvorbě najdeme inspiraci dětstvím jako takovým, ale i režisérčiným vlastním. Na rozdíl od většiny jejích postav však bylo veskrze šťastné. Z tohoto období se do její tvorby přenesla i fascinace literárním žánrem sci-fi. Od svých 12 let hltala knihy Raye Bradburyho, Theodora Sturgeona, Philipa K Dicka a HP Lovecrafta. Brzy zjistila, že její pohled je natolik specifický, že ani v zemi s tak bohatou filmovou historií a podporou kinematografie jako je Francie, jen těžko najde režiséra s podobným pohledem na svět.
Spřízněnou duši našla po studiích (kdy se živila jako asistentka střihače) v režisérovi Gasparu Noém, jehož je dlouholetou partnerkou a stojí v pozadí většiny jeho filmů. Buď jako spoluautorka scénáře (Vejdi do prázdna), střihačka (Sám proti všem) nebo producentka (Sám proti všem, Lux Aeterna, Carne). V krátkometrážní verzi jeho filmu Carne se ujala i jedné epizodní roličky. Vzájemnou spoluprací na svých filmech získali oba mnoho cenných zkušeností. Společně založili i produkční společnost Les Cinémas de la Zone, jejíž název odkazuje na slavný snímek Stalker Andreje Tarkovského.
Z této spolupráce vznikl i první režisérčin snímek La Bouche de Jean-Pierre (1996), ke kterému sama napsala scénář, zrežírovala ho a sestříhala. Gaspar Noé stál za kamerou. Neveselý příběh je vyprávěný očima desetileté dívenky Mimi, která je svědkem matčina pokusu o sebevraždu. Dokud se matka nepostaví zpátky na nohy, přebírá za Mimi zodpovědnost její teta Solange, jejíž přístup k výchově je hodně laxní. Solange přivírá oči nad chováním svého násilnického přítele Jean-Pierra nejen k sobě, ale i k Mimi. Padesátiminutový film byl vybrán do programové sekce Un Certain Regard filmového festivalu v Cannes, kde svou syrovostí některé diváky šokoval.
Lucile Hadžihalilović se stává často terčem kritiky v tom, jakým způsobem ve svých filmech zobrazuje děti, do jakých je staví pozic a vůbec jaká témata ve svých filmech řeší. Podle ní je to jen známka neschopnosti se oprostit od pohledu dospělého, který za dětskými hrami a chováním vidí díky svým životní zkušenostem jiné věci, než jen nevinnost a nezkaženost. A možná proto režisérka svůj první celovečerní film nazvala právě Nevinnost (Innocence, 2004). Je adaptací knihy Mine-Haha, or On the Bodily Education of Young Girls německého dramatika Franka Wedekinda, poprvé vydané v roce 1903.
S malou Iris (Zoé Auclair), jejíž pohled nás provází první polovinu filmu, se dostáváme do školy uprostřed lesů, kam smějí jen dívky. Striktně se tu dodržuje hierarchie (poznávacím znamením jsou stuhy ve vlasech) a nad vším bdí učitelky Edith a Eva (Hélène de Fougerolles a Marion Cotillard). Nejsou povoleny ani žádné návštěvy zvenčí a přísný režim střídají hodiny baletu. Jen nejstarší děvčata pravidelně večer opouští hlavní budovu a vydávají se do lesa po cestě označené lampami. O tom, kam chodí, se nesmí mluvit. S houstnoucí atmosférou divákovi začíná být jasné, že se za maskou idyly skrývá šokující odhalení. To ovšem primárně nebylo režisérčiným cílem, protože celý film je symbolickým vyjádřením toho, jak moderní společnost formuje duši mladých dívek a pohlíží na jejich přerod v ženy.
Nápad na třetí celovečerní snímek Evolution (2015) se zrodil v hlavě režisérky ještě před debutem a je kombinací fascinace hloubkou oceánu a prostředím nemocnice, které je pro režisérku místem, kde je lidské tělo vydáno “napospas” personálu a podivným vyšetřením. Tyto emoce v ní zůstaly z dětství, kdy musela v nemocnic strávit několik dní po operaci slepého střeva. Kolem těchto pocitů a vzpomínek vykrystalizoval příběh, jehož hlavními tématy jsou narození, mateřství a režisérčin oblíbený proces dospívání.
Ocitáme se v něm v podivném bezčasí na neznámém izolovaném ostrově, kde žijí pouze ženy a jejich nemocné děti, které podrobují velmi zvláštním lékařským postupům. Záběry na první pohled idylického ostrovního ráje, které připomínají malby klasických malířů (režisérka přiznává inspiraci obrazy Giorgia de Chirica, Maxe Ernsta a Salvatora Daliho), s sebou nesou atmosféru tajemna a zneklidňujícího pocitu, že něco není v pořádku. Dvou charakteristik tak typických pro naši dnešní režisérku.
Snímek se točil v sopečné krajině ve vesničce na ostrově Lanzarote, kde režisérka našla dokonalé místo pojící drsnou krásu s jedinečnou dramatickou atmosférou. Na časté dotazy, jak její natáčení snáší dětští protagonisté Lucile Hadžihalilović odpovídá, že si ho užívají, protože nevnímají scénář jako celek, ale jednotlivé scény vidí bez kontextu jako zajímavé dobrodružství.
Novinkou, která byla před několika dny ohlášena jako součást programu filmového festivalu v San Sebastianu, je adaptace stejnojmenné knihy Earwig z roku 2019 a je režisérčiným prvním anglicky mluveným snímkem. Natáčelo se v belgickém Lutychu a v hlavních rolích se představí Romola Garai, Alex Lawther a Paul Hilton.
Režisérka v něm opět zůstává věrná dětských hrdinů, od kterých si odskočila pouze ve smyslném krátkometrážním snímku Nectar (2014). Diváky přenese do poloviny 20. století za mužem jménem Albert, který má jediný úkol, a to starat se o mladou dívku Miu. Jeho hlavní povinností je pravidelně, několikrát denně, dívce měnit ledové zubní protézy. Mia nikdy neopouští byt, ve kterém závěsy zůstávají vždy zatažené. Jen občas v bytě zazvoní telefon. Dvojice žije obvyklou rutinu, dokud se Albert nedozví, že musí dívku připravit na odchod z bytu.
