PRVNÍ LÁSKA AŽ ZA HROB
Francouzský režisér François Ozon je stálicí filmového světa už od 90. let. Od té doby z železnou pravidelností sype z rukávu téměř rok co rok další film. Možná za to může právě toto překotné tempo, že kvalita jeho filmografie kolísá jako akcie na burze. S neuvěřitelným 19. filmem Léto 85 (Été 85, 2020) se zdálo, že by mohla jeho režijní kariéra opět popadnout dech. François Ozon se s novinkou nevrací jen dějově do 80. let, ale i k vlastnímu 30 let starému scénáři, který je adaptací knihy Dance on my Grave britského spisovatele Aidana Chamberse. Hudbu pro film složil člen skupiny Air Jean-Benoit Dunckel.
Léto 85 bylo vybráno na letošní ročník festivalu Cannes, který se bohužel nakonec nekonal. I tak tím ale filmu zůstal jistý punc kvality. Jestli oprávněně, jsme se byli za vás přesvědčit v kinosále.
Děj nás zavádí na počátek léta roku 1985, kdy v ospalém normandském přímořském městečku začínají prázdniny pro šestnáctiletého Alexise (Félix Lefebvre). Ještě netuší, že s nešťastným převrhnutím jeho loďky se převrátí naruby i celý jeho život a vlna zásadních změn neskončí jen u zkrácení jména na Alex. Jeho zachráncem z rozbouřeného moře je přitažlivý osmnáctiletý David (Benjamin Voisin), který jak se brzy dozvídáme je naprostým opakem Alexe. Sebevědomý, nespoutaný a lačný po dobrodružství všeho druhu. A jedním takovým dobrodružstvím pro něj bude právě Alex.
Příběh dvojice a nešťastného konce jejich vztahu sledujeme částečně z pohledu Alexe, který se za pomoci svého učitele (Melvil Poupaud) vypisuje ze své pár týdnů trvající první lásky a pocitu viny. Právě do téhle části se režisér záměrně snažil vložit pasáže, které vyznívají nuceně a neohrabaně, aby dal najevo, že v podstatě zfilmoval slohový úkol jedné ze svých postav. Bohužel tyto části v průběhu filmu natolik nevyčnívají, aby opodstatnily závěrečnou sérii za vlasy přitažených podivností.
Režisér Luca Guadagnino nám v roce 2017 představil snímek, z jehož stínu budou tématicky podobné filmy vystupovat jen velmi těžko. Zrovna přirovnání Léta 85 k filmu Dej mi své jméno (Call Me By Your Name) se přímo nabízí. Jenže kde Dej mi své jméno zprostředkovává divákovi přímo pocit hmatatelnosti, který ho přenese do horkého italského léta vonícího po zralých meruňkách a broskvích, a dá mu šanci být svědkem zrodu letní lásky, na kterou bude vzpomínat ještě hodně dlouho, tam Léto 85 zcela selhává. Emoce jakoby se zarazily o plátno a neměly šanci se dostat až k divákovi.
Nevyužitá se zdá být i tématika 80. let (výjimkou je snad jen Britka Kate, se svými outfity), především co se týče výběru hudby, která mohla daleko lépe reflektovat emoce obou hlavních hrdinů. Jen charisma Davida, jeho nespoutaná osobnost a všudypřítomný vystřelovací (ano, přesně tak) hřeben dávají filmu dostatek zajímavosti a udržují divákovu pozornost. Když ale oba zmizí před koncem z plátna, jakoby zhaslo světlo naděje nejen pro Alexe, ale pro celý film Léto 85.
Comments