- Iveta Laštovicová
KIRA KOVALENKO
S blížící se pravidelnou podzimní filmovou přehlídkou Be2Can jsme se rozhodli do naší rubriky zařadit mladou talentovanou ruskou režisérku a scenáristku, jejíž letošní film Uvolnit pěsti byl uveden v rámci soutěžní sekce Un Certain Regard na filmovém festivalu v Cannes a odnesl si hlavní cenu. A to v konkurenci dalších 19 snímků režisérů z celého světa. Diváci Be2Can budou mít možnost tento film vidět v předpremiéře než dorazí 28. dubna 2022 do kin.
Autorku dvou celovečerních filmů, která oslnila letošní ročník Cannes to původně k filmu vůbec netáhlo. Narodila se v nevelkém městě Nalčik, nad kterým se majestátně tyčí pohoří Kavkaz.
Pro kariéru Kiry Kovalenko bylo zásadní setkání se dvěma muži, jejichž jména jsou známá i za hranicemi ruské národní kinematografie. Jedním z nich je režisér Alexander Sokurov, který se rozhodl svůj workshop uspořádat netradičně mimo velká města jako Moskva a Petrohrad a vybral si pro jeho konání právě Nalčik. Kiře Kovalenko a dalším jedenácti lidem se tak dostalo filmového vzdělání od toho nejpovolanějšího, byť prý hodně přísného učitele. Přitom, když se do jeho kurzu přihlašovala neměla o režisérské ani scenáristické profesi příliš konkrétní představy. Byla to ale zkušenost, která jí navždy změnila život. Druhým mužem je Alexander Rodňanskij, který v mladé režisérce rozpoznal talent a rozhodl se sehnat peníze na její druhý snímek Uvolnit pěsti (Unclenching the Fists, 2021). Z jeho nabídky byla Kira Kovalenko v úžasu, protože tento muž stojí za filmy režisérů jako Ari Folman (Where is Anne Frank, 2021), Andrej Zvjagincev (Nemilovaní, 2017; Leviatan, 2014; Jelena, 2011) nebo Kantěmir Balagov (Vysoká dívka, 2019).
Oba dosavadní celovečerní filmy Kiry Kovalenko se zaměřují na ženské hrdinky, jejich postavení ve společnosti a rodině. Dále pak na národnostní menšiny a jejich izolovanost vůči majoritní společnosti. Její styl je ukotvený v realismu, který často podtrhuje až klaustrofobní atmosféra a každý z nich alespoň kouskem odráží její osobnost a životní zkušenost, přesně jak ji učil Alexander Sokurov. V zájmu zachování realističnosti kombinuje obsazení svých filmů herci a neherci. Ve snaze o přirozenost často nedává svým nehereckým protagonistům k přečtení celý scénář, aby jejich reakce na konkrétní scény a vývoj děje byla ryzí.
Inspiraci pro debutový film Sofichka (2014) našla Kira Kovelanko ve stejnojmenné novele Fazila Iskandera. Snaží se v něm zachytit život na venkově v Gruzii 30. let. Je dramatem o lásce, smrti, zradě, smutku a důležitosti vlastních kořenů. Film vypráví příběh Sofichky, která se po 20 letech vrací zpět do své rodné abcházské vesnice. Netuší jak moc to oživí potlačované vzpomínky a emoce. A to jak ty šťastné na stěhování do nového domu a svatbu s milovaným Roufem, tak ty tragické, když svého muže tragicky ztratí, začne 2. světová válka, a nebo když Sofichka musí odejít do exilu na Sibiř. Hlavní hrdinka žijící obyčejný život, který lemují tragické události zůstává i přese všechno silná a spjatá se svými kořeny.
Po dokončení a uvedení svého debutu na filmovém festivalu v estonském Tallinnu se Kira Kovalenko vydala rozjímat a hledat inspiraci pro další scénář na měsíc sama do hor. Náhoda tomu chtěla, že právě při této cestě narazila na malou vesnici v Jižní Osetii, která se stala předobrazem té filmové v Uvolnit pěsti. Režisérku zaujala izolovanost místních obyvatel, soudržnost rodin a snažila se představit jaké to v tomto prostředí musí být vyrůstat pro ženu resp. mladou dívku. Po setkání s místními začal vznikat scénář o mladé Adě (Malina Aguzarova), kterou dusí místní životní styl, kterému dominuje odevzdanost, chybějící touha po změně projevující se v nevraživosti k bývalým obyvatelů, kteří se rozhodli z městečka odejít. Stejně jako to udělal Adin starší bratr snažící se s odchodem pomoct i Adě. Její život má totiž plně pod kontrolou otec. Ani ona ani její mladší bratr nemají vlastní klíče od bytu, aby otec mohl hlídat každý jejich krok. Když se o Adu začne zajímat mladík ze sousedství, jako výraz odporu a trestu jí ostříhá vlasy. Tím Adě jen přidává další důvody a upevňuje odhodlání ze stávajícího života uniknout.
Název snímku odkazuje na italský film Pěsti v kapsách (Fist in His Pocket, 1965) Marca Bellocchia. Režisérka se při psaní kromě životů lidí z venkova Jižní Osetie inspirovala i knihami od Williama Faulknera, Franze Kafky a přečetla spoustu literatury týkající se tématu vztahu rodičů a dětí. Do děje zasahuje také jedna skutečná tragická událost z roku 2004. Vzpomínky na ni se v průběhu filmu pomalu derou na povrch, aby vnesly světlo na chování některých postav. Většina zásadních a vypjatých scén filmu se odehrává v autě nebo při jízdě, což Kira Kovalenko vysvětluje jako jednu z mála možnosti zábavy především místní mládeže, proto se ji snažila použít i ve svém filmu.
