- Iveta Laštovicová
JENNIFER REEDER
Jennifer Reeder není jen režisérkou několika desítek filmů a autorkou víc jak dvanácti scénářů, ale i umělkyní a zakladatelkou iniciativy Tracers Book Club (propagující feminismus a rovnost pro všechny bez rozdílů). Navíc už několik let předává svoje zkušenosti budoucím filmařům na The University of Illinois v Chicagu. Co ji tolik fascinuje na dospívání, jemuž zasvětila téměř celou svoji tvorbu a jak se vůbec k režii dostala, se vám budeme snažit přiblížit v následujícím textu.
Jennifer Reeder vyrůstala v Ohiu v naprosto klasické americké rodině společně se svými čtyřmi sourozenci. Filmový vkus formovala její matka, která ji seznámila s klasikou jakou je bezesporu Rebecca (1940) Alfreda Hitchcocka nebo Harold a Maud (1971) Hala Ashbyho, a nasměrovala tak svoji dceru k budoucímu povolání. Rodiče ji podporovali bezvýhradně, ať už se rozhodla věnovat baletu (u kterého zůstala až do střední školy a ovlivnilo podle ní pohled jakým pracuje s choreografií herců před kamerou), sochaření, studiu filmu nebo když v rebelujícím období objevila hnutí Riot Girrrl.
Její rodinné zázemí je velkým kontrastem oproti tomu jakým tématům a postavám se rozhodla věnovat ve svých vlastních filmech. Nejsou tedy odrazem vlastních zkušeností, jak jsme se často setkali u jiných režisérek, kterým jsme se zatím věnovali. I tak si ale Jennifer Reeder dokázala najít způsob, jakým část svého já a své minulosti dostat do své tvorby.
Hlavními poznávacími znaky filmů Jennifer Reeder jsou hlavní hrdinky, vypořádávání se s traumatem a období velkých změn, jakým je v životě dospívání. Často jsou z neúplných rodin, mají problematický vztah se svými rodiči nebo spolužáky a jsou ve fázi hledání sama sebe a objevování vlastní sexuality. Současná filmová tvorba je podle Jennifer Reeder často přespříliš vysvětlující a doslovná. Ona sama se snaží víc říct atmosférou a vizuálně než zbytečným plýtváním slov a zohledňuje to už při psaní svých scénářů, kterých se pak během natáčení bezvýhradně drží.
Filmy o dospívání jsou pro Jennifer Reeder vlastním svébytným žánrem, který si vybrala, protože se v jeho mantinelech dá podle ní nejvíc experimentovat, stejně jako často experimentují při hledání sama sebe samotní teenageři. Fascinuje ji jejich sebeprezentování skrze oblečení, hudbu atd.
V jejích filmech se sice objevují technické vymoženosti současné doby, ale i tak působí jako uvězněné v bublině bezčasí a odříznuté od okolního světa. Mysteriozní nádech, podivné chování a zvyky některých postav jsou důvodem proč divákům i kritikům často evokují (zvláště poslední snímek Knives and Skin) filmy Davida Lynche. Jennifer Reeder proti tomuto připodobnění nic nenamítá, protože právě zhlédnutí slavného filmu Modrý samet (Blue Velvet, 1986) na ni v dospívání mělo velký dopad. Nebojí se přiznat, že právě tento moment byl jedním z těch hlavních, který ji postrčil směrem ke kariéře režisérky.
Tu odstartovala sérií experimentálních krátkometrážních snímků White Trash Girl (1995) o dívce, jejíž život vznikl během aktu znásilnění. Po snaze se jí jako dítěte zbavit spláchnutím do záchodu, přežívá v toxickém prostředí odpadního systému, díky kterému získá zvláštní schopnosti a stává se superhrdinkou jménem White Trash Girl. Hlavní hrdinku si zahrála sama režisérka.
I v dalších snímcích se silně profiluje feministický pohled na svět a režisérka se snaží svou tvorbou zaplnit mezeru, kterou vidí v nedostatku autentických ženských postav a příběhů. Její první filmové pokusy byly součástí programu Joan 4 Jackie založeném režisérkou Mirandou July (a o kterém jsme psali v článku jí věnovaném). Brzy se se svými snímky stane pravidelnou součástí soutěží a programů filmových festivalů. Asi nejvýraznějšími a nejoceňovanějšími z nich jsou: A Million Miles Away (2014), Crystal Lake (2015) a Blood Below the Skin (2015). Všechny můžete vidět zdarma na vimeo profilu režisérky.
V kontextu toho, co jsme se zatím o Jennifer Reeder dozvěděli, je celovečerní debut Signature Move (2017) překvapením. Vypráví totiž o milostných strastech třicetileté Zaynab. Právničce, muslimce a lesbicče, která žije společně se svou ovdovělou matkou v Chicagu. Když se zamiluje do volnomyšlenkářské majitelky knihkupectví Almy (Sari Sanchez), musí se postavit čelem problémům, nad kterými do té doby zavírala oči. Únikem od nich jsou pro ni tréninky mexické verze wrestlingu.
Scénář ke snímku napsala Fawzia Mirza (společně s Lisou Donato), jenž si ve značně autobiografickém filmu zahrála i hlavní roli Zaynab. Protože si netroufla film zrežírovat sama, nabídla svůj scénář právě Jennifer Reeder. Ta měla obavy, zda dokáže přenést takto osobní výpověď, ovlivněnou jinou kulturou dostatečně citlivě na plátno. Navíc v komediálním rytmu žánru, který jí není úplně blízký. Nakonec ale vzala tuto příležitost jako výzvu a souhlasila.
Druhý celovečerní snímek Knives and Skin (2019) už je typickým zástupcem její filmografie. Temnější a zaměřující se na dopady zmizení středoškolačky jménem Carolyn Harper na maloměsto kdesi na americkém Středozápadě. Je mixem teen movie, hororu, thrilleru a nechybí ani feministická rovina.
Jennifer Reeder si při volbě tématu byla vědoma problematiky, která je se snímky o ztracených dívkách/ženách spojena. Slouží totiž často pouze jako odrazový můstek, po kterém se pozornost přesune na mužské postavy. Z kariéry Jennifer Reeder je však předem jasné, že by se tímto směrem nevydala, naopak se rozhodla dát dostatečný prostor i příběhu zmizelé dívky.
Námět na Knives and Skin měla režisérka v hlavě delší dobu. Během let si spoustu nápadů vyzkoušela ve svých krátkometrážních snímcích a tak prý věděla, jak diváci na konkrétní scény reagují. Asi nejmarkantnějším příkladem je snímek Blood Below the Skin (2015), ve kterém najdeme celou řadu podobností – jak členku školní kapely, učitele s fetišistickou zálibou v použitém spodním prádle, tak psychicky nemocnou matku jedné z hrdinek, jejíž dominantní scéna je jasným odkazem na snímek Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles, 1975) od Chantal Akerman.
V Knives and Skin staví režisérka dospělé i jejich potomky do neobvyklých rolí. V podstatě rodiče jsou ti, kteří dělají chyby a jejich děti jsou naopak ti, kteří se snaží poskytnout radu a jednat racionálně v neobvyklých situacích.
Jennifer Reeder dává ve svých filmech důraz na výběr hudby a ráda nechává své postavy sborově zpívat nebo broukat melodie známých songů (podle pěveckého talentu také často vybírá herce). Knives and Skin působí díky tomu až muzikálovým dojmem. A právě do tohoto snímku použila svůj osobní playlist z vlastního dospívání, protože chtěla aby se v něm odrazil i kus jí samé. Vizuálně prý snímek odkazuje na filmy Mayi Deren a díla fotografek jako Francesca Woodman, Ana Mendieta a Jenny Seville.
Po úspěšném uvedení a festivalovém kolečku s Knives and Skin naše dnešní režisérka už opět pilně natáčí další krátkometrážní snímky, ve kterých už třeba testuje nové nápady na třetí celovečerní snímek.
