- Iveta Laštovicová
JANE CAMPION
U podobných prvenství jako minulý týden u režisérky Avy DuVernay zůstaneme i dnes. Představíme si ženu, která by právem mohla nosit velké Ž, protože nejen pro ženský filmový svět i mimo něj udělala mnohé. Zmiňovaným prvenstvím je, že novozélandská režisérka a scenáristka Jane Campion jako vůbec první žena v roce 1993 vyhrála Zlatou palmu v Cannes. A je k nevíře, že v roce 2020 toto prvenství stále drží. Však si sama posteskla, když byla předsedkyní hlavní poroty tohoto světově proslulého filmového festivalu v roce 2014, že kolem sebe slyší vyhlašovat jen mužská jména. Z 18 soutěžních snímků byly ten rok jen 2 natočené ženami. Ale zpět k Jane Campion samotné. Jedné z pěti žen nominovaných na Oscara za Nejlepší režii za celých 91. ročníků.
Pochází z divadelního prostředí, které ovlivnilo část jejího života. Matka byla herečka a otec učitel, divadelní a operní režisér. I její sourozenci byli a stále jsou aktivní v divadelním světě. Jane Campion ale nechtěla následovat rodinnou tradici a věnovat se divadlu. Ani její cesta k filmu nevedla přímo, ale přes studium umění. Nejprve studovala v Anglii, pak i v australském Sydney. Mezitím stihla procestovat Evropu.
První dva filmy byly zahřívací rozcvičkou. Třetí krátkometrážní film Cvičení disciplíny – Kůra (An Exercise in Discipline – Peel) z roku 1982 oslnil v Cannes, kde dostal Zlatou palmu za krátký hraný film. Což bylo vůbec poprvé, kdy tuto cenu vyhrála žena. Přitom tento film málem nevzniknul. Jane Campion bylo totiž vyučujícími na univerzitě v Sydney doporučeno, aby ho ani nedokončovala, protože je to ztráta času. Naštěstí neposlechla. Už tady se přitom ukazuje její síla vyprávění a talent. Po dalším snímku Osamělé dívčí dospívání (1984), vizuálně působivé černobílé půlhodinové návštěvě do světa tří dívek, jejich rodin a prvních sexuálních zkušeností, už nebylo debat o tom, že z Jane Campion bude velká režisérka. Než se dostala k celovečernímu debutu natočila ještě několik krátkometrážních filmů a televizní film Two Friends (1986).
Pozpátku vyprávěný devítiměsíční postupný rozpadu přátelství Kelly a Louise skrze ryze ženskou perspektivu (mužští zástupci jsou ve vyprávění upozaděni). Jen stěží ze začátku věříme, že Kelly a Louise měly někdy něco společného. Jedna je premiantka ve školní uniformě a druhá s vizáží punkerky utekla z domova a žije se skupinou lidí ve squatu. Důležitou součástí příběhu je i rodinné zázemí obou zúčastněných, ovlivněného rozvodem, novým manželstvím a dalšími věcmi. Film byl natočený podle novely Helen Garner. A k novelám se Jane Campion během své kariéry ještě několikrát vrátí, protože je to její oblíbená literární forma.
Film Sweetie (1989) by se dal shrnout jako příběh o tom, že svou rodinu si nikdo nevybíráme. Sledujeme z pohledu samotářské, stydlivé, v nudné práci uvězněné Kay, divnostmi řízené, ne příliš růžové životy dvou sester a jejich rodiny. Kay, která svou dětinskou, výstřední a evidentně psychicky nemocnou Dawn (přezdívaná Sweetie), která musí vždy veškerou pozornost strhnout na sebe, zároveň miluje i nenávidí. Sama není schopna výrazných emocí a proto se Jane Campion v důležitých scénách více než na její obličej soustředí na zbytek jejího těla, který prozrazuje to, co Kay nechce navenek odhalit. Film soutěžil o Zlatou palmu v Cannes, cenu si však neodnesl.
Hned v následujícím roce vychází Anděl mého stolu (An Angel at My Table, 1990). Film původně zamýšlený jako minisérie, je zfilmováním autobiografie novozélandské spisovatelky Janet Frame. Film je rozdělený na 3 sekce – dětství, dospívání a dospělost. V každé hraje hlavní hrdinku jiná herečka. Co by jinde jen s těží fungovalo, Jane Campion využila jako hlavní výhodu svého filmu. Životní cestu od vyrůstání v chudé rodině, které film nijak neromantizuje, přes dospívání a pomalé objevování vlastního talentu, stejně jako život pod diktátem úzkostí až po pobyt v psychiatrické léčebně (traumatické zkušenosti z této doby se projeví v jejích dílech) doplňuje novozélandská krajina, která umocňuje realistický pohled. Film byl po zásluze oceněn na filmovém festivalu v Benátkách Stříbrným lvem.
Pak přichází v roce 1993 vrcholný moment kariéry s názvem Piano, jímž se Jane Campion navždy zapíše do dějin kinematografie, s filmem, který se brzy stane klasikou. Holly Hunter se v něm dokonale převtělila do němé Ady (komunikující pouze znakovou řečí) připlouvající na Nový Zéland z Anglie za předem dohodnutým manželstvím. S sebou do nehostinného místa přiváží kromě dcery i piano, které je pro ni zároveň nástrojem úniku i komunikací s okolním světem. Ada, byť němá a na první pohled křehká a neprůbojná, je naopak vnitřně silná a oplývá mocí, která jejího nového manžela provokuje natolik, že z jeho strany přejde v násilí. Chycená v pasti daleko od domova, ale Ada pozná i vášeň.
Film si odnesl spoustu nominací napříč světovými filmovými festivaly i několik nominací na Oscary, které proměnil ve tři prestižní zlaté sošky za Hlavní i Vedlejší herecký výkon pro Holly Hunter a Annu Paquin. A za Původní scénář pro samotnou Jane Campion. Plus zmíněné nejcennější ocenění na festivalu Cannes. Není divu, že i přes obsazení Nicole Kidman v historickém Portrétu dámy (The Portrait of a Lady, 1996), Kate Winslet putující po Indii v Jako dým (Holy Smoke, 1999) a Meg Ryan v krimi příběhu Piková trojka (In The Cut, 2003), zůstaly následující filmy ve stínu úspěchu Piana. Nebylo to však důvodem, proč si Jane Campion dala do následujícího filmu několik let pauzu. Tím hlavním totiž bylo více se věnovat svojí dceři.
Zatím poslední a už 11 let starým snímkem je Jasná hvězda (Bright Star). Návrat Jane Campion do 19. století mapující poslední tři roky básníka Johna Keatse a jeho vztahu k módu milující Fanny Brawne. Film je založený na dopisech, které básník psal své milé a které režisérku chytly u srdce natolik, že se rozhodla natočit film Jasná hvězda. I když má být pilířem vyprávění John Keats, pozornost se upírá spíše na Fanny Brawne a na její optikou viděného obdivovaného básníka.
Tím ale filmografie Jane Campion nekončí, protože v roce 2013 zjišťuje, že volnost a více prostoru, které ke své tvorbě potřebuje, může najít v prostředí televizních seriálů. Nápad na mysteriózní krimi se zrodil ještě před filmem Jasná hvězda. Podpořený obdivem, že v televizním prostředí mohou vzniknout seriály jako Deadwood přichází v roce 2013 Jane Campion se syrovou minisérií Na jezeře (Top of the Lake), kterou opět ohromí svět. V ústředí je silná žena bojující s temnými stíny své minulosti. Ty dostihnou policistku Robin (z další vynikajících rolí Elizabeth Moss) silněji, když se vrací do rodného kraje. Přidává se k místní jednotce a jako specialistka na oběti sexuálních napadení na ni připadne případ ztracené nezletilé Tui. Ta se znovu objeví uprostřed jezera v 5. měsíci těhotenství. Zajímavou vedlejší linkou je skupina žen vedená Holly Hunter jako GJ, jakousi guru pro všechny podle společnosti “odpadlé” ženy.
Předobrazem této postavy byl reálný muž jménem UG. Jane Campion ho potkala v Sydney a pak několikrát navštívila ve Švýcarsku a dost ji ovlivnil. Každopádně seriál měl velký úspěch a přinesl diskuzi na témata před kterými často společnost zavírá oči. Není divu, že se po několika letech Jane Campion vrací s pokračování s podtitulem Čínská dívka (China Girl), kde se tentokráte více soustředí na téma mateřství a upozorňuje na problematiku prostituce. K Elizabeth Moss se přidává Nicole Kidman jako pečující adoptivní matka, která i přes veškeré úsilí přímo před svými zraky přichází postupně o svou dceru. Obě série pod názvem Stíny nad jezerem si můžete pustit na HBO GO.
Na příští rok chystá Jane Campion návrat na filmová plátna se snímkem The Power of the Dog. Benedict Cumberbatch a Jesse Plemons jako bratři Burbankovi vlastnící kdesi v Montaně rozsáhlou farmu. Třenice mezi nimi začnou, když se jeden z nich rozhodne oženit.
