- Iveta Laštovicová
ISABEL COIXET
Tento týden se opět vrátíme k jedné ze zkušenějších režisérek, která svůj talent dělí mezi dokumentární a hrané filmy. Na druhé zmíněné se v dnešním článku zaměříme my. Společně s jejími filmy procestujeme např. Španělsko, Japonsko, USA nebo Anglii. Španělská, nebo přesněji řečeno katalánská režisérka a scenáristka Isabel Coixet ve svých filmech totiž ráda svádí dohromady lidi z různých zemí a světů. Její hrdinové a hrdinky řeší především lásku a samotu. Své filmy raději točí podle vlastních scénářů, kde jsou jí postavy daleko bližší, protože je sama stvořila. Jaká ale vlastně byla vůbec její cesta k filmu?
Jako malá velmi často navštěvovala kino a trávila v něm spoustu času. Některé filmy viděla i třikrát nebo čtyřikrát. Její babička totiž seděla u vstupu a prodávala lístky. První pozvánkou do filmového světa byl pro Isabel Coixet dárek ke svatému přijímání – 8 mm kamera, se kterou okamžitě začala zkoušet točit svoje první pokusy. Zároveň ji bavilo i fotografování. I přes vášeň pro oba své koníčky se rozhodla vystudovat historii na Barcelonské univerzitě, kde byla její specializace 18. a 19. století. Po studiu se živila jako novinářka v časopisu Fotogramas, pro který chystala a psala třeba i rozhovory s režiséry. Pracovala také v reklamě. A právě skrze tu se díky svým zkušenostem a nadšení pro fotografování dostala k natáčení. Brzy si vybudovala jméno, založila vlastní produkční společnost a točila reklamy pro významné automobilové společnosti nebo nábytkářský gigant IKEA. Úspěchy a ocenění v tomto odvětví ji ale přestaly stačit a Isabel Coixet se opět pomalu začala ohlížet po filmech, kterým se nadál věnovala ve svém volném čase. Svůj první krátkometrážní film Mira y verás natočila v roce 1984.
První scénář, který Isabel Coixet napsala byl zfilmován v roce 1983 pod názvem Morbus. U toho druhého už se rozhodla, že ho natočí jako svůj celovečerní debut sama. Too Old to Die Young (Demasiado Viejo Para Morir Joven, 1988) přišel o 4 roky později a hned na sebe upozornil nominací pro začínající režiséry na španělských filmových cenách Goya. Svůj druhý film, romantickou hořkosladkou komedii Co jsem ti nikdy neřekla (Things I Never Told You, 1996), vyrazila Isabel Coixet už točit do USA. Do hlavních rolí obsadila Lily Taylor a Andrewa McCartyho.
Velkým zviditelněním na mezinárodní filmové scéně byl pro Isabel Coixet ale teprve film Můj život beze mne (My Life Without Me, 2003). Mladá matka dvou dcer Ann (Sarah Polley) v něm podporuje svoji rodinu ze všech sil. Její manžel je nezaměstnaný a ani rodinné vztahy nefungují tak, jak by měly (se svým otcem jsou si odcizení od doby co nastoupil do vězení). Ann se tím pádem může ve všem spoléhat jen sama na sebe. Do těchto okolností se dozvídá, že trpí rakovinou a zbývají jí poslední dva měsíce života. Rozhodne se nikomu ve svém okolí nic neříct a snažit se naplno prožít poslední čas, který ještě má. Stejně jako dohnat několik věcí. Režisérce se povedlo nesklouznout k typickému klišé filmů řešících podobné téma.
Následující film Tajemství slov (The Secret Life of Words, 2005) se rodil velmi zajímavě. Isabel Coixet točila dokument o ropných plošinách a toto izolované prostředí ji fascinovalo natolik, že se rozhodla ho použít do filmu. Příběh se nejdřív točil kolem milostného trojúhelníku dvou zaměstnanců plošiny milující stejnou ženu. Jak ale psaní scénáře pokračovalo, přibyla nehoda jednoho z nich, která ho upoutá dočasně oslepeného na lůžko. Na plošinu je pozvána ošetřovatelka, která se o něj má starat, dokud nebude možný jeho převoz na pevninu. Původní milostný trojúhelník byl odsunut na vedlejší kolej a hlavní prostor dostala dvojice pacienta a ošetřovatelky, které si zahráli Tim Robbins a Sarah Polley. Na oba herce myslela Isabel Coixet už při přepisování scénáře. Natáčení ale nebylo bez problémů. Jen rok trvalo dostat povolení od některé ropné společnosti. Čas na natáčení byl velmi zkrácen a vše se muselo stihnout do 6 týdnů a to i přesto, že se točilo během zimy v Severním moři. Ale jak sama režisérka říká, i v tom je krása její profese – bojovat se zimou, deštěm, časem a jinými nepříznivými okolnostmi.
V následujícím filmu si Isabel Coixet vyzkoušela jaké je to zfilmovat cizí scénář. Rozhodla se pro něj, protože byl adaptací knihy Philipa Rotha, jehož spisovatelský styl velmi obdivuje. Umírající zvíře (Elegy, 2008) pro ni bylo i zkouškou spolupráce se slavnými herci a větší produkcí. Do mužského příběhu se jí podařilo propašovat i pohled dvou žen a výborně zachytit strach z vztahů, stárnutí a smrti. Profesor David Kepesh (Ben Kingsley) má ve svém životě dvě vášně: literaturu a ženy. Především studentky. Consuela (Penélope Cruz) je jednou z jeho sbírky trofejí. Stárnoucí profesor však netuší, že tentokrát podlehl krásné Consuele víc než by chtěl. V roli jeho přítele a kolegy se objevil Dennis Hopper. Penélope Cruz se do scénáře okamžitě zamilovala, stejně jako Ben Kingsley, Patricia Clarkson, Deborah Harry nebo Peter Sarsgaard. Film má tak opravdu hvězdné obsazení a byl nominovaný na Zlatého medvěda na festivalu Berlinale.
Hned o rok později nás režisérka se svým filmem Mapa zvuků Tokia (Map of the Sounds of Tokyo, 2009) zavádí do Japonska. Kam usazuje příběh samotářské dívky Ryu (Rinko Kikuchi), která na první pohled klame svým tělem. Křehká mladá žena totiž v noci pracuje na rybím trhu, ale živí se také jako nájemná vražedkyně. Dostává zakázku zabít Španěla Davida (Sergi López), který vede v Tokiu obchod s vínem a podle otce dívky jménem Midori má prsty v její sebevraždě. Ryu držící si jindy odstup od svých obětí se tentokrát nechává okouzlit šarmem Davida a sblíží se s ním až příliš. Jednou přijatou zakázku už ale nelze vzít zpátky. Mapa zvuků Tokia svým vizuálním stylem asi nejvíc připomíná režisérčinu dřívější kariéru. Film totiž působí jako reklama na noční Tokio a jeho uličky. Však také získal umělecko-technickou cenu Vulcain udělovanou Nejvyšší technickou komisí obrazu a zvuku na festivalu v Cannes.
Natočit Florencino knihkupectví (The Bookshop, 2018) trvalo Isabel Coixet dlouhých 7 let, a to i přesto, že koupení práv na zfilmování knihy proběhlo naprosto hladce. S předlohou spisovatelky Penelope Fitzgerald a její hlavní hrdinkou Florence (Emily Mortimer) se režisérka velmi sžila už jako dospívající, kdy si knihu zamilovala a proto bylo srdcovou záležitostí film natočit. Vdova ve středních letech Florence se na malém anglickém městečku v 50. letech snaží vést knihkupectví. Naráží ale na úzkoprsost místních. Film si můžete pustit na Edisonline.
Mezi dalším filmem si vyzkoušela napsat a natočit seriál s názvem Foodie Love (2019), ve kterém v osmi dílech nahlédneme pod pokličku rodícího se vztahu dvou mladých lidí, kteří se spolu seznámí přes aplikaci pro milovníky jídla, abychom zjistili zda opravdu láska prochází žaludkem.
Ve svém zatím posledním filmu se dostává Isabel Coixet do období, které bylo její specializací v době studií historie. Milostný příběh Elisa a Marcela (Elisa y Marcela, 2019) se totiž odehrává na samém přelomu 19. a 20. století, kdy přátelství dvou mladých žen přeroste v milostný vztah, který v tehdejší společnosti nemá pochopení. Proto se ženy rozhodnou, že jedna z nich přijme mužskou identitu, aby se mohly vzít a dál tak žít společně. Elisa tak naoko zmizí na Kubu a místo ní se vrátí bratranec Mario z Londýna. Film je inspirovaný skutečným příběhem Elisy Sánchez Lorigy a Marcely Garcia. Režisérka na jejich příběh narazila náhodně a uvízl jí v paměti jako ideální námět na zfilmování. Stejné nadšení však nesdílela většina producentů, kterým se dlouhou dobu nedařilo pro připravovaný film sehnat peníze. Do hry se nakonec zapojil Netflix, kde si film také stále můžete pustit. Režisérka poprvé používá černobílý materiál a vytvořila jedinečnou poetickou atmosféru. Film zaujal a stal se prvním z produkce Netflixu, který byl nominován do hlavní soutěže festivalu Berlinale.
