Nový český film. Tyhle slova nebudí nadšení, spíš naopak ten dobře známej hořko-sladkej pocit. Skupina Národního divadla kolem Daniely Špinar těmhle emocím vzdoruje a rozšiřuje představu, co může znamenat nový český film. Projekt divadelního filmu - zpracování původně připravované divadelní adaptaci do filmový podoby - přitahuje pozornost.
Pro předlohu si tvůrci sáhli do zahraničí, pro to nejlepší, co může Rusko nabídnout; Dostojevského, jeho Idiota. Velké dílo, klasiku čtenářských deníku, kterou se učíme obdivovat dávno předtím, než si ji přečteme. Nedotknutelné dílo vystavené v mauzoleu světové literatury, které bez obdivu a respektu rozbíjí. Autoři se zbavují prokletí minulosti, její věrnosti a vytahují Idiota z konzervy devatenáctého století. Dostojevský je tak pro nás znovu živý, ale jinak než ve své době. Kostýmy sice připomínají dobu, jazyk postav se ale proměnil. Schopnost krasopisu nahradila znalost cizích jazyků. I když se stále oslovují všemi třemi jmény, drží u toho mobil v ruce. Scénu moderní narozeninové oslavu střídá typická představa komunistického bydlení. Jaká je to doba? Žádná. Absolutní bezčasí. Žádná věrnost zbývá jen to, co žádné období, žádný konkrétní čas nepotřebuje, vztahy mezi lidmi, osobní drama, všechny ty vnitřní bouře, čistá psychologie - Dostojevský.
Je ale tenhle film něčím víc než zfilmovaným divadlem? Ano. Může nás to napadnout, už když vidíme, že se ve filmu téměř nic neděje. Velký příběh bychom hledali stejně marně jako vazby mezi scénami. Nějaká návaznost, jakákoliv následnost mezi nimi je spíš jen iluzí. Přesto jsme pohlceni, když postavy šílí, praskají nervy, euforii střídá deprese. Působivé. Snad proto, že drama tady neleží v příběhu ale v postavách. Drama, které tak nechává herce hrát divadlo, pro které není v divadle místo. Jen ve filmu. Drama v detailu, kde tvář je jevištěm. Filmem ho dělá právě ta uvolněná hra s časem umocněná střihem, matoucí elipsy, působivý jump-cuty, které společně dávají prostor herectví, kterému nechybí koule, jak popisuje režisérka Daniela Špinar.
Proto a takto ožívá Dostojevský, nevrací se jako celek, dobově věrné zpracování. To by byla příliš jednoduchá interpretace. Idiot by zůstal v kulisách jako strnulá postava, strnulejší než pozadí. To co zbylo je z části tím, co lze zachovat, co není jen vzpomínkou, laciným obdivem. Připomínkou minulosti, která se nevrátí, ať by si to někteří přáli. V zemi Dostojevského obzvlášť. Idiot otevřel svět jednotlivce, jak málokterý český film. Ale co je český film? V dnešní době? Nevím, asi spíš nechci vědět. Jediné vím, že Idiot jako nový český film rozhodně není hořkým zklamáním. Spíš naopak
