NETYPICKÝ AUTOBIOGRAFICKÝ FILM
Natočím o tobě film, tati,“ říká adolescentní Otis (Lucas Hedges) ve snímku Honey Boy svému otci a jak řekl, tak se stalo. Scénář k filmu napsal Shia LaBeouf při svém pobytu v léčebně, kde byl diagnostikován s PTSD, obdobně jako mladý Otis. Honey Boy je pro LaBeoufa jeho vlastní zpovědí a částečně autobiografií, která posloužila jako součást jeho terapie. Vypráví příběh dospívajícího Otise, kterého potkáváme na začátku kariéry (Noah Jupe) a o několik let později (Lucas Hedges), kdy hraje ve velkých Hollywoodských filmech.
Samotný LaBeouf si po boku obou herců zahrál Jamese, Otisova otce, tím vstoupil do bot svého vlastního otce, který postavu Jamese inspiroval. LaBeoufův scénář přivedla na plátna americká režisérka s izraelskými kořeny Alma Har’el, jedná se o již druhou filmovou spolupráci autorů, tou první byl dokument LoveTrue (2016), za který si Har’el odnesla cenu za nejlepší dokumentární film na 51. ročníku KVIFF.
Honey Boy je upřímnou ukázkou života mladého herce a v mnohém se liší od běžných autobiografických počinů jiných autorů. Zaměřuje se primárně na děj mimo filmové kulisy a vyčnívá svou lidskostí, nadhledem ale i krutostí, jíž jsme svědky. Dospělý Otis (Lucas Hedges) je většinu filmu izolovaný v léčebně a vzpomíná na své vyrůstání s otcem Jamesem. Noah Jupe (Tiché místo, Le Mans ’66) v roli dvanáctiletého Otise předvádí výkon dávno vyspělého herce, který s přehledem stačí daleko zkušenějšímu LaBeoufovi. Jeho interakce s násilnickým otcem jsou srdcem celého filmu a při jejich sledování jistě zatají dech většina publika. Postava otce, který je vyobrazen jako bývalý veterán závislý na alkoholu a drogách, v podání LaBeoufa působí autenticky a film se i přes hrůzostrašnost některých scén vyvarovává jeho vilifikaci. Ukazuje, že stejně jako Otis je i on pouze obětí sebe sama a prostředí, ve kterém žije.
Alma Har’el, známá stíráním hranic mezi nonfikční a hranou tvorbou, precizně aplikuje tyto schopnosti i ve svém hraném debutu. Odvádí pozornost od hlučných a výbušných scén a zaměřuje se na na první pohled insignifikantní momenty. Její přítomnost za kamerou dodává filmu jemnost, která je nezbytná pro vyvážení agresivity odehrávající se v průběhu filmu. Nevyřčená slova mezi Otisem a jeho otcem jsou zásluhou obou herců stejně hlasitá jako zbytek dialogu. Honey Boy svou formou připomíná abstraktní sen, který volně přechází v noční můru a zase zpět. Je obdivuhodnou observací dospívání v očích dávno vyzrálého herce. Pro LaBeoufa působí jako způsob sebereflexe, vypořádání se s temnou minulostí, která z něj i přes všechnu bolest udělala to, čím je dnes.
