• Iveta Laštovicová

GARRETT BRADLEY

Americká režisérka se narodila v New Yorku dvěma umělcům, jejichž cesty se brzy po narození dcery rozešly. Oba rodiče ale v dceři podporovali uměleckého ducha a volnost vyjádření. Během střední školy se tak mimo jiné mladé Garrett Bradley dostala do rukou i kamera. V té době měla potíže s komunikací se svým otcem, se kterým se sice pravidelně vídala, ale nebyli si úplně blízcí. Jako prostředníka jejich rozhovorů si tak na setkání brala právě svou kameru. Zbavená ostychu, schovaná za objektivem, začala otci klást otázky, na něž by se normálně bála zeptat. Stejnou sérii otázek ji pak napadlo položit pro srovnání i své matce. Svůj výtvor ukázala ve škole jednomu ze svých učitelů, který ji postrčil k tomu, aby svůj film zapsala na malý filmový festival. Tak se stalo, že Garrett Bradley natočila svůj první dokument a získala za svou práci první cenu a uznání. Kladná odezva jí dodala chuť pokračovat. 


Nebude tak asi překvapením, že její cesta po střední škole vedla ke studiu režie na UCLA. Vedle toho však vystudovala ještě jiný obor, a to komparativní religionistiku. K výběru ji dovedla fascinace výtvarným uměním a jeho dějinami, které chtěla studovat původně. Záhy zjistila, že valná většina klasických děl je inspirována náboženstvím. Garrett Bradley chtěla tuto fascinaci pochopit hlouběji a proto se rozhodla právě pro studium religionistiky.  

Záběr z půlhodinového filmu America (2019), foto: moma.org
Záběr z půlhodinového filmu America (2019), foto: moma.org

Z New Yorku brzy přesídlila do New Orleans, které si zvolila jako svou novou základnu. A právě na cestě mezi těmito dvěma městy začal vznikat nápad na snímek Below Dreams (2014). Jde částečně o režisérčinu reakci na článek The New York Times o mládeži kolem 20 let a jejich “bezstarostném” životě. Garrett Bradley přišlo nefér, že se zaměřuje jen na jednu skupinu. Chtěla ukázat, že každá mince má dvě strany. Na svých cestách v autobuse zpovídala spolucestující dvacátníky, a ptala se jich na jejich životní cíle a jak jich chtějí dosáhnout. Podle výpovědí potom dala dohromady scénář. Below Dreams zachycuje problémy tří z nich: svobodné matky Leann, Jamaina snažícího se v New Orleans najít slušnou práci a Elliotta jedoucího do New Orleans navštívit kamarádku. Ten je také jediným hercem ve filmu, ve kterém režisérka misí dokumentární záběry s hranými pasážemi. Film měl premiéru na filmovém festivalu Tribeca a vyhrál zvláštní cenu v domácím prostředí neworleanského filmového festivalu.


V roce 2016 přidala do své filmografie další snímek Like o byznysu s prodáváním liků na sociálních sítích, který má hlavní zázemí v Bangladéši. V roce 2017 točí intimní Alone. Snímek, který přilákal pozornost na festivalu Sundance, kde zvítězil v konkurenci 67 dalších snímků. Garrett Bradley v něm naplno projevila svůj cit pro portréty lidí a černobílou kameru. Přibližuje v něm příběh Aloné Watts. Mladé ženy, jejíž přítel je už rok držen ve vazbě, kde čeká na soud. Během této doby mu nejsou povoleny žádné návštěvy, zřídkakdy spolu můžou mluvit po telefonu. I tak, v naprosté nejistotě o své budoucnosti, se přes dopis rozhodne Aloné požádat o ruku. Garrett Bradley se ve třináctiminutovém snímku podařilo diváky přenést do kůže Aloné, jejích myšlenek, osamělosti, ale zároveň poukázat na nespravedlnost a zkostnatělost americké justice. Už v tomto snímku se setkáváme letmo s hlavní protagonistkou zatím nejzásadnějšího díla Garrett Bradley Time (2020), Fox Richard.

Záběr z dokumentárního snímku Time (2020), foto: criterion.com
Záběr z dokumentárního snímku Time (2020), foto: criterion.com

Mezitím dává dohromady třicetiminutový snímek America (2019), který byl uveden samostatně i jako součást výstavy nejen ve slavné galerii MoMA. Režisérku inspirovala zpráva Knihovny Kongresu z roku 2013 o tom, že většina filmů americké němé éry se nedochovala nebo byla zničena. America je režisérčiným doplněním a reinterpretací chybějících scén z černošských filmů období 1915 -1926.  Součástí jsou i záběry z jednoho dochovaného snímku – Lime Kiln Club Field Day (1914), historicky prvního celovečerní snímku s kompletně černošským obsazením. 


Time je velmi osobní výpovědí rodinné historie Sibil Fox Richarson aka Fox Richard. Společně se svým manželem v zoufalé situaci spáchali trestný čin, který ani jeden z nich nezlehčuje a neomlouvá. Zatímco si Fox Richard odseděla svůj příděl trestu (tři a půl roku), její manžel byl odsouzen na 60 let. To život celé jejich rodiny obrátil vzhůru nohama. Dokument zachycuje dlouholetý boj Fox Richard za propuštění svého manžela, její život jako matky vychovávající na vlastní pěst šest dětí, které téměř nepoznaly svého otce. Už tak dojemný dokument dostává na ještě větší intimnosti tím, že Fox Richard poskytla režisérce 100 hodin svého video deníku, ve kterém se prostřednictvím kamery svěřuje svému manželovi se svou osamělostí, zaznamenává růst jejich dětí a každodenní problémy, se kterými se musí potýkat. Dokument je tak i zachycením osobního růstu Fox Richard od mladé dívky zakládající vlastní rodinu až po silnou dospělou ženu, které se rozhodne mimo svou kariéru a rodinu ještě bojovat s nespravedlností systému. Film byl nominován na více než 57 cen a 20 z nich odnesl. Garrett Bradley se stala první černošskou režisérkou, která vyhrála cenu za nejlepší režii na filmovém festivalu Sundance. Její snímek se dostal na Oscarech i do užšího výběru v kategorii celovečerních dokumentů. 

Tenistka Naomi Osaka ve stejnojmenném dokumentu z roku 2021, foto: Netflix
Tenistka Naomi Osaka ve stejnojmenném dokumentu z roku 2021, foto: Netflix

Zatím posledním projektem Garrett Bradley je třídílný dokumentární seriál natočení pro Netflix pojmenovaný po jeho protagonistce Naomi Osaka. Jedné z neslavnějších současných tenistek světa. Režisérka s ní strávila víc než dva roky. Nechtěla ukázat jen nejdůležitější milníky kariéry mladé tenistky, ale především odhalit pro diváky její duši, myšlení, rodinné zázemí a co vše musí kvůli tréninku a slávě obětovat. Pokud má možnost, snaží se Garrett Bradley protagonisty svých dokumentů poznat blíž ještě před natáčením, aby si o nich udělala kompletní obrázek a zaměřila se pak na jejich jednotlivé stránky. To prý bylo důležité hlavně u Naomi Osaky, protože se začátkem natáčení rychle vpadla do hektického života této tenistky, kterou na každém kroku obklopuje spousta lidí.