V rubrice Film & Architektura se zaměřujeme na filmy, kde je architektura dominantním prvkem. Někdy zaujímá výpravnou funkci, například jako v oscarovém Parazitovi, jindy zase ustupuje do pozadí a vytváří přirozený prostor, který postavy obývají. Tentokrát se podíváme do zprvu nenápadného maloměsta Columbus v americkém státě Indiana. Skromné městečko, jehož populace nesahá výše než populace města Most, v sobě skrývá poklady modernistické architektury a i to je důvodem, proč by se v posledních letech těžko hledal film, který spojuje architekturu a film tak dokonale jako film Columbus z roku 2017.
Drama, skromné a nenápadné stejně jako město, které mu dalo jméno, vypráví příběh mladé knihovnice Casey (Haley Lu Richardson), která se sblíží se synem významného architekta Jinem (John Cho). Casey, jakožto fanynka architektury, obdivuje Jinova otce a jeho tvorbu, zatímco ten prací svého otce pohrdá. Postupně se sbližují a Casey se rozhodne ukázat mu své oblíbené budovy svého města. Americko-korejský režisér Kogonada, který je znám především svými videoesejemi a rozbory významných filmových auteurů jako je Stanley Kubrick, Robert Bresson nebo Hirokazu Koreeda, ukazuje svůj cit pro filmařinu a své zkušenosti z analyzování těchto velkých režisérů aplikuje ve svém filmu. V jeho díle neukazuje pouze záběry na krásné budovy, ale aktivně s prostorem pracuje, je si vědom jeho kontextu i funkce.
V průběhu filmu několikrát demonstruje, jak může veřejný prostor lidi sbližovat, ale také izolovat a vytvářet bariéry, které musíme dennodenně překonávat. V první společné scéně mezi Casey a Jinem je touto bariérou plot oddělující soukromý a veřejný pozemek.
Během scény oba postupují podél plotu, vzájemně se seznamují a jejich povrchní konverzace se postupně mění, v momentě, kdy dorazí na konec plotu a stojí tváří tvář, jsou oba otevřenější a přirozenější. Krátce na to se ocitají před budovou First Christian Church od finského architekta Eliela Saarinena, kostel postavený během 2. světové války je jedním z prvních kostelů ve spojených státech v modernistickém stylu. Eliel Saarinen zvolil tento styl, protože považoval starý architektonický styl kostelů irelevantní vzhledem k historii města.
Saarinen záměrně umístil kříž v čele kostela mimo střed a iluzi souměrnosti zajišťuje vyrovnanost hmoty objektu na obou stranách, která poměrově vytváří symetrii budovy. Podobný trik používá i Kogonada v kompozici svých záběrů v průběhu filmu.
Postavy polemizují nad významem architektury, ptají se sami sebe, do jaké míry nás prostředí, ve kterém žijeme ovlivňuje a jestli je funkce přednější než estetika. Způsob, jakým je Columbus natočený, vyvolává u diváka nutkání nad těmito otázkami přemýšlet spolu s nimi. Zdánlivě bezvýznamné záběry, které ukazují postavy přecházející mezi jednotlivými scénami a jak mizí a znovu se objevují v pozadí jednotlivých záběrů, jsou precizně vybrané a nepřímo odpovídají na tyto otázky. Podobně jako při navrhování budov, na každém detailu záleží a vše má svůj význam, který nemusí být patrný na první pohled. Columbus nás nutí podívat se na objekty, které v každodenním životě míjíme trochu jinak. Modernistická architektura má mnoho odpůrců a často působí chladně a nepřístupně, zde ale budovy působí útulně a přívětivě.
Prvním domem, který můžeme ve filmu vidět je moderní dům rodiny Millerových z 50. let. Dům navrhl syn Eliela Saarinena Eero Saarinen a to pro J. Irwina Millera, amerického průmyslníka a filantropa. Miller, jehož společnost zaměstnávala významné množství obyvatel města, dbal o kvalitu života a prostředí, zval do města architekty a finančně podporoval výstavbu nových objektů. Za svůj status Mekky americké moderní architektury tak vděčí Columbus hlavně Millerovi, jeho dům byl spolu s dalšími budovami prohlášen za národní kulturní památku.
Podobně jako Michelangelo Antonioni ve svém Zatmění (1962) nebo Ingman Bergman ve filmu Jako v zrcadle (1961) i Kogonada pracuje s odrazem v oknech a zrcadlech, které používá jako reprezentaci odcizení a izolace. Neméně významnými budovami, je právě budova Irwin Conference Center, původně budova Irwin Union Bank od Eeroa Saarinena, která byla revoluční svými prosklenými zdmi. V polovině 20. století se stále stavěly budovy bank v robustním a dominantním stylu, který dával jasně najevo nedobytnost těchto objektů. Naopak tato budova Irwin Union Bank působila transparentně a přívětivě svému okolí i svým zákazníkům.
Fotografie ukazují architekturu pouze jako objekt, ale budovy jsou postavené, aby se jimi procházelo a žilo se v nich, proto je film ideální médium na interpretaci architektury a v tomto ohledu daleko předčí jakékoliv fotografie. Vždy když se změní svět, změní se také umění a tuto změnu v americké společnosti můžeme pozorovat skrze architekturu. Ve městě Columbus je na 50 budov, které jsou považované za architektonické památky. Jedna z otázek filmu se ptá, zda neztrácíme zájem o obyčejný každodenní život a věci kolem nás. Prostředí, ve kterém žijeme, nemusí být Mekkou modernistické architektury, aby byl význam historie a kontext prostředí podstatný a Columbus je toho skvělou připomínkou.
Lidé jsou tím, kdo vdechuje architektuře život, je na nich, jak se rozhodnou objekty používat. Někdo se zastaví a je budovami uchvácen, pro někoho jde o stěny podepírající střechu, která chrání vnitřní prostory před deštěm a ohraničuje určitý prostor. Stejně tak je na divákovi, jak bude interpretovat tento film, někdo může vidět příběh dvou ztracených duší bloudících městem, někdo jiný se může kochat jednotlivými záběry a pro někoho půjde o povrchní drama, kde se nic neděje. Je na nás, co ve filmu a světě kolem nás uvidíte.
