- Iveta Laštovicová
EMILY ATEF
Jméno dnešní režisérky a scenáristky Emily Atef během letošní festivalové sezóny určitě ještě potkáme. Název její novinky More Than Ever možná zazní už tento čtvrtek při oznamování programu 75. ročníku filmového festivalu v Cannes. Premiéra bude ostře sledovaná nejen kvůli tomu, že je jednou z posledních rolí tragicky zesnulého francouzského herce Gasparda Ulliela. Ten v právě dokončovaném filmu sekunduje Vicky Krieps, která se už objevila v režisérčině předešlém a nejvíc oceňovaném snímku 3 dny v Quiberonu (2018) v menší roli pokojské.
Emily Atef momentálně žije a pracuje v Berlíně. Její kořeny jsou ale komplikované stejně jako prvních 13 let jejího života. S francouzsko-íránskými rodiči se hodně nacestovala. Nejprve se rodina z Berlína přesunula do Los Angeles. Ve 13 letech se Emily Atef vrátila zpět do Evropy, konkrétně do francouzského regionu Jura sousedícího se Švýcarskem, aby si dodělala školu. Brzy nato odletěla do Londýna, kde se úspěšně živila jako divadelní herečka. Osud ji ale zavál zpět do rodného Berlína, aby nakonec na Německé filmové a televizní akademii vystudovala film.
Když se v roce 1997 ucházela o roli ve filmu Petera Greenawaye, kterému poslala své pojetí jedné ze scén na videokazetě, dozvěděla se od něj, že roli sice nedostane, ale má talent a pokračuje dál ve své režijní kariéře. Jako herečka se na filmovém plátně objevila jen v malé roli ve snímku Marseille (2004), německé kolegyně Angely Schanelec.
Všechny její dosavadní filmy, i zmíněnou novinku More Than Ever, spojuje hlavní ženská postava, která je na cestě hledání sebe sama, ale zároveň se ocitá na cestě i fyzicky, ať už je jejím cílem Polsko, Norsko nebo Marseille. Není tak překvapením, že celovečerní debut Emily Atef má cestování přímo v názvu – Molly's Way (2005).
Po nezapomenutelné vášnivé noci s mladým Polákem se Irka Molly (Mairead McKinley) rozhodne sbalit a jet svou známost na jednu noc hledat na vlastní pěst do Polska. Vyzbrojená jen pohlednicí a křestním jménem přijíždí do bezútěšného malého hornického města, kde se doly a s nimi i život zastavily už před 15 lety. Na pozadí Mollyina přehodnocování vlastních snů a budoucnosti, režisérka podává divákům i citlivý pohled na současné Polsko.
Ve svém druhém filmu Emily Atef prozkoumává tabuizované téma, které je v reálném světě časté, ale ve filmech se příliš neobjevuje. Rebecca (Susanne Wolff) v Cizinci ve mně (Das Fremde in mir, 2008) i přes nadšení z očekávání prvního potomka, podpory milujícího manžela Juliana (Johann von Bülow) a hladkého průběhu těhotenství bojuje po porodu s depresí, která ji brání v navázání intimního vztahu se svým dítětem. Místo šťastných chvil ji přepadá nepopsatelný strach. Stud jí ale nedovoluje se svými pocity svěřit svému okolí, a tak se propadá do čím dál větší bezmoci. Tíživé situaci nepomáhají ani manželovi příbuzní a jejich všudypřítomné kritické pohledy a nekonečné zásoby rad, jak by se měla čerstvá rodička chovat. Přesně podobné chování a nátlak společnosti a jeho šablonovité představy, jak by se měla správná novopečená maminka vypadat dovedly Emily Atef a její spoluscenáristku Esther Bernstorff k napsání příběhu Rebeccy. Obě se v rámci přípravy, díky spolupráci s psychiatrem, setkaly s několika ženami, které trpěly poporodní depresí a poskytly jim cenný pohled do nitra.
Psychologii a problémům mladší generace se věnovala v následujícím filmu Kill Me (Tue-moi, 2012). Patnáctiletá Adele žije s rodinou na odlehlé farmě. V každodenní rutině mezi školou a prací doma její mozek od tragické smrti milovaného bratra zaměstnává jediná neveselá myšlenka, ta na sebevraždu. Všechny připravované plány k jejímu provedení ale končí nedostatkem kuráže. Když se tak na prahu rodinné farmy objeví odsouzený vězeň na útěku, rozhodne se s ním Adele uzavřít podivný pakt. Ona mu pomůže uprchnout a on na oplátku ukončí její trápení.
Hlavní inspirací pro zatím nejznámější a nejoceňovanější snímek Emily Atef 3 dny v Quiberonu (3 Tage in Quiberon, 2018) se stala série fotografií Roberta Lebecka z dubna roku 1981, které pořídil během rozhovoru novináře Michaela Jürgse se slavnou a lidmi zbožňovanou herečkou Romy Schneider, když pobývala v západofrancouzském přímořském městečku.
Stejně jako Pablo Larraín v Jackie (2016) se Emily Atef snažila divákům zprostředkovat intimní pohled za masku slávy. Chtěla ukázat Romy Schneider především jako ženu a matku, které rozuměla, protože sama dobře znala život naplněný střídajícím se natáčením a přípravami na další projekty. Však měla také Romy Schneider v té době, ve svých 43 letech za sebou přes víc než 50 filmů. Svou kariéru začala už ve 14 letech a ve svém životě nepoznala nic jiného než kolotoč natáčení a tlak slávy.
Emily Atef se podařilo do svého filmu přenést černobílou estetiku i atmosféru, kterou vyzařuje zmíněná série fotografií, jež je zachycením světlejších i temnějších chvilek slavné herečky. Do té se až s neuvěřitelnou přesností ve filmu převtělila Marie Bäumer. Režisérka se před natáčením dostala ke všem 580 fotografiím, které byly během tří dnů nafoceny Robertem Lebeckem a z nichž bylo zveřejněno pouhých 20. Setkala se osobně jak s jejich autorem, tak s novinářem Michael Jürgsem. I s dvěma dalšími lidmi, kteří Romy Schneider v Quiberonu doprovázeli. Jedním z nich byla i kamarádka, která se však odmítla na chystaném filmu jakkoliv podílet a tak je postava kamarádky Hilde Fritsch (Birgit Minichmayr) ve filmu zcela fiktivní. Režisérka se přiznala, že tak měla alespoň částečně volnou ruku a svobodu ji použít jako hybnou sílu příběhu.
