- Iveta Laštovicová
CLIO BARNARD
Britská režisérka a scenáristka, jejíž práce jsou vidět v klasických kinosálech, na mezinárodních festivalech, ale i v galeriích, včetně těch slavných jako Tate Modern nebo MoMA. Po několika krátkometrážních filmech vstoupila do světa mezinárodního filmu rázným krokem s originálním dokumentárním filmem The Arbor (2010).
Její režisérský styl i témata, kterými se ve svých filmech zabývá se formovaly už během jejích studií a byly od prvopočátku ovlivněny dokumentárním filmem v čele s Tenkou modrou čárou (The Thin Blue Line, 1988) od proslulého Errola Morrise. Clio Barnard se zajímala především o propojení dokumentárního filmu s fikcí. Na jednom ze svých prvních krátkometrážních filmů si vyzkoušela techniku, kterou pak dovedla k dokonalosti právě ve svém debutu The Arbor z roku 2010.
The Arbor je velmi nevšední dokumentární film mapující život a kariéru spisovatelky Andrey Dunbar, jejíž život připomínal horskou dráhu a která se během 80. let proslavila syrovou divadelní hrou Rita, Sue and Bob Too. Vyrůstala v rodině z dělnické třídy na ne příliš útulném předměstí Bradfordu. Zemřela v pouhých 29 letech. Clio Barnard její život a talent zaujal i proto, že obě pochází ze stejného města a jsou i věkové vrstevnice. Dokument je pojatý jako rekonstrukce, což by nebylo nic neobvyklého. Clio Barnard ale skrze vybrané herce nechá promlouvat dceru A. Dunbar Lorraine a další rodinné příslušníky a známé. A to doslova, protože zachycené vyprávění zúčastněných je vloženo do úst hercům, kteří provádí přesnou synchronizaci. Tyto scény střídají dokumentární záběry rodiny A. Dunbar. Dokument tak působí velmi živě a intimním dojmem. Částečně jsou také přehrávány i útržky divadelních her, které A. Dunbar napsala a v nichž se odráží její vlastní život. Tyto úryvky jsou točeny na ulicích Bradfordu, kde A. Dunbar žila a kde se zrodila inspirace pro její psaní. Dokument si po zásluze odnesl několik cen napříč mezinárodními filmovými festivaly. Soutěžil například i na filmovém festivalu v Karlových Varech, kam ho přijela představit sama režisérka.
Druhý film Sobecký obr (The Selfish Giant, 2013) je často přirovnáván k oceňovanému filmu Kes od Kena Loache z roku 1969. Sociální a realistické drama, které tématicky navazuje na dokumentární debut. Příběh se točí kolem dvojice výrostků Arbor a Swifty pocházejících z rodin, které se potýkají s dluhy, nezaměstnaností a problémy s policí. Jeden má poruchu chování a je nezvladatelný, ale přilnul ke svému neohrabanějšímu kamarádovi. Spolu tvoří neohroženou dvojici a brání jeden druhého. A také se snaží vydělat peníze nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu. Zapletou se tak do obchodování s kovy. Majitel sběrny pod rouškou legálního provozu využívá mládeže k nelegálnímu a hlavně nebezpečnému získávání kovového sběru.
U neveselých životů hlavních hrdinů zůstává Clio Barnard i v temném až depresivním snímku Dark River (2017), který zachycuje vliv zneužívání na pozdější život oběti. Hlavní hrdinka Alice se po letech vrací na rodnou farmu, kterou po smrti svého otce chce převzít. Dům, ve kterém s bratrem vyrůstali v ní ale vyvolává vzpomínky na léta potlačované trauma. Vztah s bratrem poškozený minulostí a patnáctiletým odloučením těžce skřípe. Oba se bojí si promluvit o tom, co je tíží. Sblíží je až situace kolem farmy, která se zkomplikuje. Předobrazem pro sourozeneckou dvojici byly pro Clio Barnard postavy z novely Rose Treiman – Trespass, kde autorka řeší různé způsoby vyrovnávání se s traumatem.
I v novém filmu Ali & Ava (2020) zůstává Clio Barnard věrná kraji Yorkshire a městečku Bradford. Stejně tak i v tomto filmu je v centru jejího filmu mezilidský vztah (po rodinném, přátelském a sourozeneckém je to milenecký) a trauma z minulosti. Tentokrát tíží bedra padesátnice Avy. Učitelky, která bydlí na předměstí Brandfordu a za sebou má nelehké soužití s násilnickým manželem. Po seznámení s charismatickým třicátníkem Alim mezi nimi přeskočí jiskra. Na konzervativním předměstí je však vztah trnem v oku nejen kvůli věkovému rozdílu. Film je jasnou inspirací romantickým dramatem o strachu, osamělosti, odvaze a touze někam patřit od Rainer Wernera Fassbindera z roku 1974 Strach jíst duše (Angst essen Seele auf).
