• Iveta Laštovicová

CLAIRE DENIS

Náš roční cyklus rubriky Ženy uzavíráme slavnou francouzskou režisérkou a scenáristkou, která byť svou kariéru za kamerou začala až po čtyřicítce, tak stihla svými filmy ovlivnit několik generací filmařů, herců i diváků, a zároveň je i naší velkou redakční oblíbenkyní. 


Narodila se v Paříži, ale vyrůstala ve frankofonní části Afriky – Burkina Faso, Kamerun a Senegal. Otec se s rodinou stěhoval co dva roky. Dětství tak Claire Denis strávila v Západní Africe společně se svými rodiči a mladší sestrou. Toto období a životní styl rodiny utvářeli její pohled na politiku a život obecně. Formovalo se v té době i něco, co bude později výrazné i v jejích filmech. Život v Africe ji však ochudil o snadný přístup k filmům a pravidelných návštěv kinosálů. Místo toho hltala nekvalitní kopie válečných filmů dovezených z USA. Jako dospívající také velmi ráda četla. Rodiče se nakonec rozhodli, že chtějí, aby jejich děti dostudovaly ve Francii, a tak se Claire Denis ve 14 letech společně s matkou a sestrou vrátila zpět do Francie. Rodina se usídlila na pařížské předměstí, kde mladá Claire nikoho neznala. Tím jen zesílila její láska k literatuře a filmu. Ke studiu režie ji však musel postrčit až její manžel, profesí fotograf.


Claire Denis se přihlásila na slavnou pařížskou univerzitu La Fémis (tehdy známou jako IDHEC). Studium zakončila v roce 1972. Pracovat začala jako druhá asistentka režie při natáčení filmu Sladký sen (Sweet movie, 1974) Dušana Makajeveva. Jako asistentka režie sbírala dál cenné zkušenosti při natáčení filmů jako Hanna K. (1983) Costa-Gravase, Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984) a Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin, 1987) Wima Wenderse a Mimo zákon (Dawn by Law, 1986) Jima Jarmusche. Byl to ale právě Wim Wenders, který Claire Denis přesvědčil, že je připravená představit světu svůj celovečerní debut. 

Čokoláda (Chocolat, 1988)
Čokoláda (Chocolat, 1988)

První film Čokoláda (Chocolat, 1988) je zároveň také jediný, který by se dal charakterizovat jako autobiografický. Odráží vzpomínky Claire Denis na dětství strávené v Africe a reflektuje doznívající kolonialismus. V úvodu přijíždíme do Kamerunu s dívkou symbolicky pojmenovanou France, která si sem jede osvěžit svoje vzpomínky z dětství. Většina filmu jsou pak právě útržky života s rodiči a zvláštního přátelského pouta, které navázala s rodinným sluhou Protéem (Isaach De Bankolé). Claire Denis se ale ve vyprávění soustřeďuje i na Protého blízký vztah k matce France. Hned se svým debutem upoutala pozornost filmového světa, když získala nominaci v hlavní soutěži filmového festivalu v Cannes. 

Beau travail (1999)
Beau travail (1999)

Tématicky podobným filmem je Sama v Africe (White Material, 2009) s Isabelle Huppert v roli tvrdohlavé Francouzky Marii, která v nejmenované africkém státu stará o rodinnou kávovou plantáž. V zemi propuká občanská válka a Marii i její rodině začíná hrozit nebezpečí. Ona však odmítá dát najevo strach, jen tak svěsit hlavu a zemi i svou farmu opustit. 

Většina filmů Claire Denis se zaměřuje na postavy, které jsou často společenskými vyděděnci. A to buď vlastním rozhodnutím nebo osudem. Řada z nich se vypořádává s různými podobami strachu. Ať už je to strach ze smrti a zavrhnutí synem ve filmu L’Intrus (2004), strach ze samoty hlavní hrdinky v podání Juliette Binoche ve Vnitřním slunci (Un beau soleil intérieur, 2017), strach z vlastních emocí a selhání seržanta Galoupa v Beau travail (1999), nebo strach ze ztráty rodinné farmy a domova v již zmíněném filmu Sama v Africe (White Material, 2009). Častým tématem jsou vztahy. Ať už rodinné, přátelské nebo milenecké. Výjimkou je dvojice posledních filmů Vnitřní slunce (Un beau soleil intérieur, 2017) a High Life (2018), která se soustředí na téma samoty. 


Ke svým postavám však Claire Denis přistupuje vždy bez předsudků. Kamera je podle ní jejich společníkem, nikoli jejich soudcem. Dalším typickým znakem jejích filmů je zachycování každodenních všedností v životě postav. Například ve filmu 35 panáků rumu (35 rhums, 2008) sledujeme scény od oblékání, vaření, kouření cigaret atd. Hrdiny často kamera přímo studuje a ulpívá na detailech konkrétních činností a především na detailech jejich těl. Což je asi nejvíc evidentní ve filmech jako Beau Travail (1999), Vnitřní slunce (Un beau soleil intérieur, 2017) nebo High Life (2018).  V Beau travail je divák přímo hypnotizován záběry choreografií cvičení vojáků a detaily jejich těl. Podle Claire Denis příprava těchto scén vyžadovala dlouhý trénink (na natáčení v Džibutsku bylo jen velmi málo času) a s herci prý byl synchronizovaný při natáčení celý štáb včetně samotné režisérky a kameramanky. 

35 panáků rumu (35 rhums, 2008)
35 panáků rumu (35 rhums, 2008)

V téměř každém filmu Claire Denis se objevuje taneční scéna nebo klíčová scéna promyšleně propojená s hudbou. Asi tou nejznámější a podle nás i jednou z nejlepších filmových tanečních scén vůbec (a troufáme se říct, že je zároveň i jedním z nejlepších filmových zakončení) je Denis Lavant jako seržant Galoup tančící v rytmu skladby Rhythm of the Night od Corony na konci filmu Beau Travail (1999). Za zmínku určitě stojí i romantické sblížení hlavních hrdinů ve filmu 35 panáků rumu (35 rhums, 2008) při skladbě Nightshift od Commodores. 

Vnitřní slunce (Un beau soleil intérieur, 2017)
Vnitřní slunce (Un beau soleil intérieur, 2017)

Své filmy jako by točila podle vzorce. Velmi často totiž spolupracuje se stejnými herci, techniky, scenáristou (Jean-Pol Fargeau) a kameramankou (Agnès Godard). Dokonce i stejnou skupinou – Tindersticks. Ti složili hudbu už k celkem 8 jejím filmům. Nejčastěji obsazovanými herci jsou Grégoire Colin (7 filmů), Ales Descas (8 filmů), Vincent Gallo (4 filmy) nebo Michel Subor (4 filmy). 


Při natáčení má vše dokonale připravené. Improvizaci moc prostoru nenechává. S herci však vždy pečlivě konzultuje jejich postavy. Nejinak tomu bylo i u zatím posledního filmu Hight Life (2018), kde byl překvapivě obsazen do hlavní role Robert Pattinson. A to i k údivu samotné režisérky. Hlavnímu hrdinovi, který je coby vězeň společně s dalšími vyslán na prazvláštní experimentální misi do vesmíru, aby se na jejím konci (a pro diváky začátku) octnul na palubě lodi sám s malým dítětem, totiž mělo být podle scénáře a představy Claire Denis kolem 40 let. Když se tedy Robert Pattinson poprvé ucházel o tuto roli, režisérka ho s díky odmítla. Byl na roli příliš mladý. Jejím vysněným hercem byl Philip Seymour Hoffman. Po jeho smrti v roce 2014 (příprava filmu se protáhla kvůli nedostatku peněz a to i přesto, že měl chystaný snímek 5 producentů) však tato varianta padla a pozornost se obrátila zpět k neodbytnému Pattinsonovi, který pravidelně létal do Paříže režisérce připomenout svůj zájem. Důkazem, že si nakonec Claire Denis s Robertem Pattinsonem nesmírně sedli je další společně chystaný film The Stars at Noon. Novinka by měla být adaptací novely Denise Johnsona z roku 1986 a je kombinací klasické love story a thrilleru na pozadí Nikaragujské revoluce. Roberta Pattinsona v obsazení doplní Margaret Qualley.

High Life (2018)
High Life (2018)

Do vesmíru s Robertem Pattinsonem v High Life se můžete vypravit pomocí Edisonline. Hledat lásku s Juliette Binoche ve Vnitřním slunci můžete na Aerovod

Na Aerovod můžete také společně s Vincentem Lindonem plánovat pomstu ve filmu Parchanti spí dobře