• Iveta Laštovicová

CARLA SIMÓN

Čerstvá držitelka Zlatého medvěda za nejlepší snímek z filmového festivalu Berlinale, který si odnesla za svůj druhý celovečerní film Alcarràs. Ocenění potěšilo nejen ji, ale celé rodné Katalánsko, které ve svých filmech často zobrazuje. Její ocenění bylo také dalším potvrzením vzestupu a zviditelnění práce ženských režisérek. Carla Simón je třetí vítězkou hlavní ceny z trojice největších filmových festivalů v řadě. Před ní si na podzim z Benátek odnesla Zlatého lva francouzská režisérka s libanonskými kořeny Audrey Diwan (jejíž profil pro vás chystáme) a Zlatou palmu získala na 74. ročníku filmového festivalu v Cannes další Francouzka Julia Ducournau.


Ale zpět ke Carle Simón, o jejímž životě a především dětství se nejvíc dozvíme z režijního debutu Léto 1993 (Estiu 1993, 2017). Velmi osobní snímek zachycuje těžké životní období šestileté Fridy (Laia Artigas). Její matka právě zemřela na AIDS (což ve Španělsku 90. let nebyla vzácnost kvůli bující drogové scéně), stejně jako její otec o pár let dříve. Frida se tak dostává z Barcelony na katalánský venkov, kam byla svěřena do péče své tety a strýce. Musí si zvyknout na nové prostředí, režim, rodinu, i podivné pohledy dospělých, které svazují předsudky ohledně nemoci AIDS i způsobu života, který její rodiče vedli než zemřeli.


Záběr z filmu Léto 1993 (Estiu 1993, 2017), foto: imdb

Režisérka se přiznala, že natáčení pro ni bylo terapeutickou zkušeností a velkým riskem, když se svůj osobní tragický příběh pokusila vylíčit hned ve svém debutu, bez větších zkušeností. Zvlášť když si z tohoto období svého života více než konkrétní vzpomínky vybavuje emoce. Ty se jí ale podařilo velmi citlivě do filmu přenést. Dalším riskem bylo spolehnutí se na na dětské neherce. Hlavní představitelku Fridy bylo velmi těžké najít a hledání zabralo celých šest měsíců, kdy rukama castingové ředitelky prošlo na 1000 dětských tváří.


Carla Simón měla o Fridě jasnou představu a hledala dívku bez jakýchkoliv hereckých zkušeností, která bude rovnou vyzařovat energii, drzost, ale i křehkost hlavní hrdinky. Nejdůležitější pro ni bylo aby se její představitelka sžila se svou filmovou rodinou. Především sestřenicí a budoucí nevlastní čtyřletou sestrou Annou, se kterou má ve filmu valnou většinu klíčových scén. Tu si nakonec zahrála skutečná sestřenice Fridiny představitelky. Jejich interakce ve filmu tak působí naprosto přirozeně.


Carla Simón a Laia Artigas během natáčení filmu Léto 1993 (Estiu 1993, 2017), foto: 20minutos.es

Obsazení neherců, především těch dětských vyžadovalo důkladnou přípravu jednotlivých scén před natáčením. I tak se podle režisérky spousta detailů ze scénáře v průběhu vytratila. Jedna z nejvýraznějších scén filmu, ve které se Frida v rámci hry s Annou obleče, namaluje a snaží se chovat jako její zesnulá matka je konkrétní vzpomínkou režisérky. Ta chtěla alespoň tímto způsobem svou matku ve filmu zachytit. Pro svůj osobní film si režisérka vybrala i známé prostředí. Dům na venkově, kam se Frida stěhuje z bytu v Barceloně je dům, kde si Carla Simón jako dítě pravidelně hrávala a je jen 5 minut cesty od domu, kde prožila své dětství a kam se sama v roce 1993 přestěhovala z Barcelony.


K režii Carlu Simón dovedla touha po vyprávění příběhů, jichž je prý její rozsáhlá rodina přímo studnice. Film studovala nejprve na univerzitě v Barceloně, odkud se jí podařilo dostat na roční pobyt do Kalifornie. Po získání prestižního stipendia odletěla pokračovat ve studiích a získávání cenných zkušeností do Londýna. Tam také natočila své nejvýraznější krátkometrážní filmy: Born Positive (2012) a Lipstick (2013). S oběma se zúčastnila nejednoho filmového festivalu.

Svá studia zakončila půlhodinovým Those Little Things (Las Pequeñas Cosas, 2014) o komplikovaném vztahu matky a dospělé dcery. Dvou žen, které k sobě nikdy nenašly emocionální pouto, protože se matka nedokázala smířit s dceřinou poruchou růstu. Chladnou domácí atmosféru naruší až návštěva staršího syna.


Záběr z filmu Alcarràs (2021), foto: Berlinale

Stejně jako debut, měl i druhý celovečerní snímek Carly Simón s názvem Alcarràs (2021) premiéru na filmovém festivalu Berlinale. Tentokrát už ale v soutěžní sekci. Režisérka v něm upevnila svůj osobitý rukopis, který znovu ocenili diváci, kritici i porota. I v Alcarràs se Carla Simón spoléhá na bezprostřednost a upřímnost neherců. Příběh zůstává zasazený do prostředí venkova režisérčina rodného Katalánska a točí se kolem rodiny živící se pěstováním broskví. O zemědělskou půdu, která byla jejich živobytím mají brzy přijít. Farmáři se snaží bojovat, na svou půdu ale nemají žádný právní doklad, protože jim byla darována před 60 lety jako vzdání díku pouze ústně. Majitel zemřel a dědicové mají s pozemky jiné, výdělečnější záměry. Milované broskvoně mají nahradit solární panely. I tento příběh je režisérčinu životu blízký a ona tak naplňuje touhu, která ji k filmu přivedla. Její příbuzní se živí stejně jako filmová rodina pěstováním broskví, a tak chtěla zachytit některé aspekty a problémy jejich života na plátně. Snad se dojemný a civilní snímek brzy dostane i do české distribuce a talent Carly Simón bude moci objevit i širší skupina diváků, než jen ta festivalová.