VYVÁŽENĚ PÁLIVÁ A PESTRÁ SMĚS NA VELMI MALÉ, VELMI ROZPÁLENÉ PÁNVI
Jednozáběrový papiňák režiséra Philipa Barantiniho, který zaznamenal pozitivní ohlasy na loňském karlovarském festivalu, zve diváky do luxusní londýnské restaurace a nechává je spolu s postavami dusit se ve vlastní šťávě. Díky propracovanému systému upouštění páry na ploše 92 minut neztrácí dech a tvoří působivý, ucelený zážitek.
Hned prvních pár minut filmu přebírá hekticky nestíhající tempo protagonisty a šéfkuchaře Andyho, chrlí důležité náznaky a dává tušit, že tenhle večer bude dynamická, krkolomná a upocená jízda. Inspekce, porada, shrnutí. Víme, že Andy balancuje na značně nestabilních základech osobního života, že se to promítá do jeho pracovní disciplíny a že atmosféra v kuchyni není zrovna pohodová a klidná. Fajn, všichni připraveni, můžeme otvírat.
Po takovém úvodu se nabízí otázka, jestli bude film schopný vydržet své vlastní tempo a nesklouzne do série stále excesivnějších projevů stresovaného personálu, které už nebudou mít čím náladu ještě zhoršit. Tomu se ale tvůrci dokázali vyhnout svým zručným využíváním omezeného prostoru restaurace. Přestože s Andym strávíme zdaleka nejvíce času a nejdál mu i dohlédneme pod pokličku, pohyblivá kamera si čas od času organicky přebírá jiné zaměstnance, kteří se nenuceně hemží kolem, nechává se jimi vést, a především jim dává prostor. Přestávají tak být pouhými kulisoidními figurami a samy příběh silně koření. Díky své různorodosti prokládají primární dějovou linii pestrou škálou mikroscén. Zejména bar často generuje až úsměvná pozastavení, která hrají důležitou úlohu ve zmíněném ubírání plynu.
Ovšem práce s tempem a rozpoložením není jediný zásadní důsledek takových záletů. Také se tvůrcům s jejich pomocí daří zahrnout do svého snímku další boční významy a narážky, týkající se třeba rasismu, sociálních sítí, nebo dokonce polemizující s logikou celkové napjatosti v kuchyni.
Vrátím se ale k páteři vyprávění. Odskakování k vedlejším postavám totiž vytváří skvělá intermezza k důležitému procesu – postupnému nabalování ústředních motivů. Protagonistův osobní život, kuchyně pod tlakem přeplněné restaurace a ne zrovna bezvadně fungující v některých profesních záležitostech, a nakonec příchod televizního kuchaře Alastaira Skye, který krom obávané food-kritičky Sáry Southworthové přivede do restaurace i hlavní dějovou zápletku mezi ním a Andym. Díky této roládě se v závěrečné části filmu mísí v jednotlivých výstupech různé dějové a tematické polohy. Vidět je to třeba v momentě, kdy ke dvěma špičkujícím se šéfkuchařům znovu přisedá známá recenzentka a do pracovně a finančně zaměřené debaty přilévá problematiku neutěšeného osobního života, která rezonuje celým filmem. Zhmotní tak na jednom stole mezi třemi postavami kontrast, který je jedním z tematických základů celého díla.
Toto míšení také hraje klíčovou roli v plynulém vykvašení zlomového dramatického momentu – alergické reakce jedné z hostů. Už první zmínka o alergii okamžitě vzbuzuje předpoklad, že právě ona přinese výrazný zvrat. Vyvstává obava, že k jeho naplnění dojde do očí bijícím způsobem. Aby k tomu nedošlo, je divákům jako patřičně výživný předkrm těsně před okamžikem kontaminace inkriminovaného chodu předloženo tíživé odhalení karet mezi postavami hlavní dějové linie. Navíc sám způsob kontaminace si ve spojitosti s předchozími událostmi vyložíme primárně spíš jako projev stresem ochabující profesionality provozu. Když potom očekávaná situace nastane, působí to trochu jako kouzelnický trik.
Díky svojí výstavbě po vzoru sněhové koule nabývá Bod varu na komplexitě, aniž by ztrácel na ucelenosti a funkčnosti. Nutno dodat, že mu k tomu dopomáhají také skvělé herecké výkony. Navzdory svému festivalovému angažmá si snímek bohužel nenašel českého distributora. Přesto však je možné ho během ledna zhlédnout v kinech spojených s hlavičkou společnosti Aerofilms v rámci speciální projekční série.
