- Iveta Laštovicová
BE2CAN V REŽII ŽEN
Letošní, již 8. ročník filmové přehlídky Be2Can, která se snaží českým i slovenským divákům každý rok přinést to nejzajímavější z trojice největších filmových festivalů Berlinale, Benátky a Cannes, příjemně překvapil, když se v jeho programu objevilo nejen 11 kvalitních snímků, ale výběr reflektuje vzestup ženských autorek, který je patrný už od roku 2020. Z 11 uvedených snímků režírovaly ženy hned 7: Titan (Julia Ducournau), Miloval jsem svou ženu (Ildikó Enyedi), Uvolnit pěsti (Kira Kovalenko), Začátek (Dea Kulumbegašvili), Miluj svého robota (Maria Schrader), Sněžit už nikdy nebude (Małgorzata Szumowska) a Mainstream (Gia Coppola). Všechny až na jeden, Sněžit už nikdy nebude, se zaměřují na příběhy ženských hrdinek. Jen v případě Miloval jsem svou ženu vidíme hlavní ženskou postavu mužskou optikou, která má odrážet patriarchální pohled na ženy 1. poloviny 20. století.
Že se režisérky nebojí žádného žánru dokazuje to, že těchto 7 snímků nabízí drama, romantiku, komedii, sci-fi, satiru, prvky magického realismu a našlo by se i pár hororových scén. 8. ročník přehlídky přinese i dvě zajímavá setkání. Organizátoři do Prahy pozvaly představit a promluvit o svých filmech maďarskou režisérku Ildikó Enyedi, která uvede svou novinku Miloval jsem svou ženu (po které ji vyzpovídá náš šéfredaktor Lukáš Bejček) a německou herečku Maren Eggert. Tu znají především milovníci filmů Angely Schanelec. Na Be2Can ale představí svou první spolupráci s režisérkou Marii Schrader Miluj svého robota, za kterou získala na letošním Berlinale Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon.
Protože se na našem webu už od prvopočátku zaměřujeme na profily současných režisérek, můžete si s námi cesty k režii, inspirace a filmografie šestice výše jmenovaných režisérek přiblížit ještě dřív, než se na jejich aktuální filmy vydáte do kina. V naší rubrice V režii žen se zatím nedostalo pouze na Deu Kulumbegašvili, kterou na závěr představujeme alespoň krátce s tím, že v budoucnu se určitě chystáme na její kariéru zaměřit podrobněji.
JULIA DUCOURNAU
Francouzská režisérka a scenáristka, která bojuje proti zažitým stereotypům o hororovém žánru, který dlouhá léta byl mužskou doménou. A to především v přístupu k ženským hrdinkám. Fascinace lidským tělem ji provází už od dětství. Její základ vidí v profesi svých rodičů, která ji chtě nechtě obklopovala během celého dospívání v Paříži. Oba jsou totiž lékaři, otec dermatolog a matka gynekoložka. Mladá Julia se nakonec rozhodla vydat cestou uměleckou. Vystudovala scenáristiku na prestižní pařížské filmové škole Le Fémis a posléze na Kolumbijské univerzitě ve Spojených státech amerických.
V roce 2011 přichází se svým prvním oficiálním krátkometrážním snímkem Junior, ve kterém se už naplno projeví její výrazný rukopis a hlavní témata, která budou propojovat celou její tvorbu. V případě Julie Ducournau můžeme mluvit přímo o stupňování, především v zaujetí proměnou tělesnou i duševní od dětství po dospívání. Junior je také její první spoluprací s herečkou Garance Marillier, pro níž byl tento snímek vstupní branou do filmového světa. Zahrála si třináctiletou (v té době jí bylo stejně) dívku Justine přezdívanou Junior pro svůj chlapecký vzhled. Potom co je jí diagnostikována střevní chřipka začne procházet její tělo podivnou metamorfózou. Film byl uveden na festivalu v Cannes v rámci soutěžní sekce krátkometrážních snímků.
ILDIKÓ ENYEDI
Před filmovou režií vystudovala v rodné Budapešti ekonomický obor, ke kterému měl velmi blízko její otec. Za studiem filmu se poté vydala ještě do francouzského Montpellier. Mezi lety 1977 a 1985 patřila k maďarské umělecké skupině Indigo. Pak se jí poštěstilo pracovat ve slavném Béla Balázs Studiu. Jediném nezávislém filmovém studiu ve Východní Evropě do roku 1989, kde natočila několik krátkometrážních filmů. V následujícím roce založila vlastní produkční společnost Three Rabbits Studio, pro kterou pracuje jako scenáristka a režisérka dodnes. Ve zmíněné filmové pauze nezahálela. Točila pro televizi (např. maďarskou verzi i u nás známého seriálu Terapie) a vyučovala film na univerzitě v Budapešti, kde předávala své cenné zkušenosti nastupující mladé generaci filmařů.
MAŁGORZATA SZUMOWSKA
Polská režisérka, scenáristka a producentka, jejíž filmy se pravidelně objevují na filmovém festivalu Berlinale, odkud si přivezla již několik cen. Sama byla součástí poroty jak na festivale Berlinale, tak na filmovém festivalu v Benátkách. Od roku 2001 je součástí Evropské filmové akademie, která od roku 1988 uděluje ceny nejlepším evropských filmům. Předtím, než absolvovala filmovou režii na slavné Vysoké filmové, televizní a divadelní škole v Lodži, kterou prošli režiséři jako Andrzej Wajda, Roman Polanski, Jerzy Skolimowski nebo Krzysztof Kieslowski, strávila dva roky studiem dějin umění. Během studia režie natočila několik krátkometrážních filmů a zakončila ho snímkem Šťastný člověk (Szczęśliwy człowiek) v roce 2000, který byl nominovaný na Evropskou filmovou cenu a hned na to se Szumowska stala členkou Evropské filmové akademie, která každoročně uděluje ceny v 19 kategoriích nejlepším evropským filmům.
KIRA KOVALENKO
Autorku dvou celovečerních filmů, která oslnila letošní ročník Cannes to původně k filmu vůbec netáhlo. Narodila se v nevelkém městě Nalčik, nad kterým se majestátně tyčí pohoří Kavkaz. Pro kariéru Kiry Kovalenko bylo zásadní setkání se dvěma muži, jejichž jména jsou známá i za hranicemi ruské národní kinematografie. Jedním z nich je režisér Alexander Sokurov, který se rozhodl svůj workshop uspořádat netradičně mimo velká města jako Moskva a Petrohrad a vybral si pro jeho konání právě Nalčik. Kiře Kovalenko a dalším jedenácti lidem se tak dostalo filmového vzdělání od toho nejpovolanějšího, byť prý hodně přísného učitele. Přitom, když se do jeho kurzu přihlašovala neměla o režisérské ani scenáristické profesi příliš konkrétní představy. Byla to ale zkušenost, která jí navždy změnila život. Druhým mužem je Alexander Rodňanskij, který v mladé režisérce rozpoznal talent a rozhodl se sehnat peníze na její druhý snímek Uvolnit pěsti (Unclenching the Fists, 2021). Z jeho nabídky byla Kira Kovalenko v úžasu, protože tento muž stojí za filmy režisérů jako Ari Folman (Where is Anne Frank, 2021), Andrej Zvjagincev (Nemilovaní, 2017; Leviatan, 2014; Jelena, 2011) nebo Kantěmir Balagov (Vysoká dívka, 2019).
MARIA SCHRADER
Německá herečka, režisérka a scenáristka se narodila do umělecké rodiny (otec sochař, matka malířka) v Hannoveru. Pro hereckou kariéru se rozhodla velmi brzy. V 15 letech si odbyla svůj debut na prknech, která znamenají svět, a to ve hře světoznámého dramatika Augusta Strindberga Otec. Už o pár let později se stala součástí divadelního souboru Staatstheater Hannover. Herecké vzdělání získala ve vídeňském Max Reinhardt Seminar, jímž prošly špičky jako Hedy Lamarr, Marlene Dietrich, Max Schreck nebo Conrad Veidt. U rodičů měla plnou podporu, byť se přihlášením připravila o možnost ukončit střední školu maturitou. Svoji budoucnost viděla jasně a o tom, že má talent nebylo pochyb. Už v té době totiž hrála v divadlech ve Vídni, Benátkách nebo Římě. Domovskou základnou se jí ale brzy stal Berlín. Před filmovou kamerou se poprvé objevila v roce 1988 v debutu svého manžela Dani Levyho s názvem RobbyKallePaul, ke kterému pomáhala psát scénář. Plodná manželská režisérsko-herecká spolupráce trvala dalších šest snímků. Ve třech případech se Maria Schrader postarala nejen o hlavní roli, ale stala se i oficiální spoluautorkou scénáře.
GIA COPPOLA
Tragická nehoda ji připravila o otce, ještě než se stihla narodit. S výchovou matce pomáhal tchán Francis Ford Coppola, se kterým má Gia Coppola do dnešního dne velmi blízký vztah. Vyrůstala v rodině obklopené uměním, které má rod Coppolů rozhodně v krvi. V 7 letech viděla film Čelisti (Jaws, 1975) Stevena Spielberga, který je do dneška v jejích očích jedním z nejzásadnějších filmů. Většinu dětství strávila na natáčení svého dědečka Francise. F. Coppoly (např. Kmotr II, Dracula) a své tety Sofie Coppoly, jejíž filmy jako teenager milovala. Svůj obdiv jí dala najevo ve svém debutu. V pokoji hlavní hrdinky April (pro který byl použit starý pokoj samotné režisérky, který její matka nechala beze změn) visí plakát k filmu Smrt panen (The Virgin Suicides, 1999). V dospívání ji však víc než film přitahovala fotografie, kterou nakonec vystudovala na Bard College v New Yorku. Po škole spolupracovala s pozdější kameramankou obou svých filmů Autumn Durald na módních a reklamních spotech.
DEA KULUMBEGAŠVILI
Gruzínská režisérka a scenáristka se narodila v ruském Oriolu, ale vyrostla v malém městě Lagodekhi pod Kavkazem, do jehož prostředí umístila i děj svého prvního celovečerního debutu Začátek (2020), a kam se vrátila potom, co odešla studovat nejprve mediální studia a posléze filmovou režii na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Její vyzrálý debut s osobitým stylem zanechal stopu v nejednom divákovi, který se díky němu ocitl v tísnivém světě hlavní hrdinky Yany. Ta se kvůli manželovi vzdala kariéry herečky, aby žila v komunitě Svědků Jehovových. Dea Kulumbegašvili s naprostou samozřejmostí, která u debutů není tak běžná, zprostředkovala divákům Yaninu existenciální krizi a zoufalost, kterou ještě víc znásobí náhlé násilné útoky na náboženskou komunitu, a nakonec i na ni samotnou.
