• Iveta Laštovicová

ANGELA SCHANELEC

Německá režisérka, scenáristka a herečka, která společně s kolegy Christianem Petzoldem, Thomasem Arslanem a dalšími patří (podle filmových teoretiků) do tzv. Berlínské školy. Ona sama se od tohoto zařazení distancuje. Její styl je výrazný, ovlivněný divadelní zkušeností a vyčnívající mezi dalšími evropskými režiséry.

Narodila se se do malého německého města Aalen. O kulturním vyžití, po kterém mladá Angela Schanelec toužila, nebyla moc řeč. Za jejího mládí tu bylo pouze jedno malé kino a divadlo chybělo úplně. Tuto absenci kompenzovala čtením knih a především divadelních her, které ji nasměrovali ke studiu na herecké akademii ve Frankfurtu nad Mohanem. Jako divadelní herečka se bude živila až do svých 28 let. Tenhdy ale pochopila, že umělecká cesta kterou chce opravdu jít je filmová režie. Divadelní zkušenosti se ale budou v jejich filmech odrážet ještě dlouho a znatelně. Angela Schanelec se tedy přihlásila na filmovou režii na Filmové a televizní akademii v Berlíně. Během studia si zamilovala filmy slavného japonského režiséra Jasudžiró Ozy. Do její paměti se velmi zapsal i film Maminka a děvka (La maman et la putain, 1973) Jeana Eustache. Sama přiznává, že z německé kinematografie ji nic tak neoslovilo jako snímky z kinematografie francouzské. 

Angela Schanelec při natáčení filmu Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, 2019)
Angela Schanelec při natáčení filmu Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, 2019)

Během studií v Berlíně se seznámí se zmíněným Christianem Petzoldem a Thomasem Arslanem. Navzájem se zajímají o svou práci a podporují se, což je pro ně všechny v té době velmi důležité, i když má každý jiný styl a způsob práce. Angela Schanelec je od začátku rozhodnuta točit svoje filmy bez kompromisů. U svého absolventského a zároveň debutového celovečerního snímku Štěstí mé sestry (Das Glück meiner Schwester, 1995) si to může dovolit jen díky tomu, že financování bere na svá bedra z úspor nastřádaných z práce u divadla. Pro první film volí téma milostného trojúhelníku. Mladý fotograf se v něm zamiluje do dvou žen současně (přítelkyně a její sestry). Žen, které jsou charakterově velmi rozdílné. Angela Schanelec si zahrála jednu z nich (Isabel).

Místa ve městech (Plätze in Städten, 1998)
Místa ve městech (Plätze in Städten, 1998)

Ve svém vlastním filmu se v herecké roli objeví ještě jednou. A to až o víc jak deset let později ve snímku Odpoledne (Nachmittag, 2007). Casting pro tento film byl prý natolik vyčerpávající, že se role nakonec chopila sama. Natáčení tohoto filmu bylo celkově specifické, protože základním a nejdůležitějším prvkem bylo nalezení správného domu. Tam se pak zkoušely konkrétní scény v konkrétních místnostech a během několikatýdenního natáčení štáb v podstatě v domě žil. Což byl režisérčin požadavek, se kterým všichni herci souhlasili. Jak napovídá název, film sleduje několik postav během letního odpoledne v domě u jezera. Především to, jak tento úsek dne ovlivní směřování jejich životů a vztahů.

Můj pomalý život (Mein langsames Leben, 2001)
Můj pomalý život (Mein langsames Leben, 2001)

Víc než na popis jednotlivých filmů se tentokráte zaměříme na prvky, které jsou typické pro celou dosavadní filmografii naší dnešní režisérky. Její filmy jsou pomalé, s dlouhými (detailně připravenými) záběry, důrazem na dialog a mají až snovou atmosféru. Podle slov Angely Schanelec ztrácí smysl vše ve filmech, i po nich vysvětlovat. Divákovi prý stačí během filmu – vnímat. Na svých scénářích pracuje velmi pečlivě. První verze připomínají spíš povídky, které potom rozvíjí dál. I pro ni je ale většinou hlavním hybatelem konkrétní scéna nebo scény, od kterých se odpichuje dál. Velmi záležet si dává na svých postavách. Ty ale ve svých filmech zásadně nepředstavuje. Kdo je kdo a jaký má vztah k ostatním postavám zjišťuje divák až v průběhu filmu jako jakousi skládačku. A velmi často si dává dohromady, že se jedná o paralelní osudy.


Postavy filmů Angely Schanelec jsou si podobné svou introvertností, pocitem ztracenosti a samotou v současném moderním světě. Dopřává jim dlouhé tiché scény, ale i dlouhé dialogy. Spousta jejích postav čte, píše knihy nebo je má alespoň kolem sebe. Angela Schanelec říká, že se jí její postavy zdají daleko chytřejší než je ona sama, a že i když některé postavy nemusí někomu připadat sympatické, tak žádná z nich není veskrze špatná. V téměř všech jejích filmech se objevují děti. Podle režisérky se totiž pohled na svět dělí právě na ten vidění očima dospělých a dětí, což je pro ni fascinující. 

Marseille (2004)
Marseille (2004)

Za svou inspiraci často označuje filmy Roberta Bressona, které poprvé viděla v 80. letech, což je asi nejvíc markantní v jejím filmu Cesta snů (Der traumhafte Weg, 2016) a v dlouhé úvodní pasáži Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, 2019), který evokuje Bressonův film A co dále, Balthazare (Au hasard Balthazar, 1966) a názvem odkazuje na název filmu Jasudžiró Ozu z roku 1932 Narodil jsem se, ale… (Umarete wa mita keredo).

Odpoledne (Nachmittag, 2007)
Odpoledne (Nachmittag, 2007)

Jak už bylo řečeno, v její práci se odráží dlouholetá zkušenost z divadelního prostředí. A to prací s herci (zaměřením na ně jako na skupinu, nikoli jednotlivce), prostředím a dialogem. Ve filmech Odpoledne (Nachmittag, 2007) a Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, 2019) cituje přímo konkrétní divadelní hry. V prvním zmíněném je to Čechovův Racek a ve druhém dětští hrdinové v dlouhé pasáži nacvičují ve škole scénu z Hamleta. Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních hrdinů filmu je dvanáctiletý chlapec Phillip (který se v úvodu objeví ve škole špinavý a zraněný potom, co byl delší dobu nezvěstný), chtěla jeho postavu Angela Schanelec ukázat i mimo rodinné prostředí. Ne však obyčejně během školní výuky ve třídě. A v tu chvíli dostala nápad s nacvičováním divadelní hry. Sama pro divadlo překládala několik Shakespearovým her do němčiny, takže stačilo jen sáhnout po některé z nich a působivá scéna byla na světě. 

Cesta snů (Der traumhafte Weg, 2019)
Cesta snů (Der traumhafte Weg, 2019)

Za svůj poslední, již v pořadí osmý, snímek Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, 2019) si odnesla z festivalu Berlinale Stříbrného medvěda za nejlepší režii. V současnosti učí film na univerzitě v Hamburku. To jí nebrání být velmi aktivní. Již půl roku po vítězném Berlinale ohlásila svůj další projekt, který se bude jmenovat Musik. Tentokráte se rozhodla pro moderní adaptací antického mýtu o Oidipovi. Příběh se bude soustředit na chlapce vyrůstajícího u náhradní rodiny v Řecku, který v dospělosti nevědomky zavraždí svého biologického otce. Je odsouzen a poslán do vězení. Tam se seznámí a zamiluje do ženy, aniž by jeden z nich tušil, že ona je jeho biologická matka. Po propuštění spolu začnou oba žít a přivedou na svět dceru. Film časově skočí o 20 let dopředu, kdy zatím otec se svou dcerou emigrovali do Londýna, poté co jeho žena spáchala sebevraždu. 

Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, 2019)
Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, 2019)